Kapitola 8. - Ticho
Sirius procházel velkou síní k východu, když ho zastavil jeho mladší bratr. Chtěl ho jenom odbýt, jako to dělal vždycky, ale tentokrát se Regulus nenechal. Sirius mimoděk stočil pohled k nebelvírskému stolu, kde seděla Quentine. Nechtěl, aby věděla, že se na ni dívá. Nemohl snést pohled na ta dvě kola.
„...tvoje vina.“ Konečně začal svého bratra poslouchat. Regulus se díval stejným směrem, jako on. Na Quentine.
„Jak moje vina?“ Sirius na něj zmateně upřel pohled. Přemýšlel, jestli už jeho bratrovi definitivně přeskočilo a začne se chovat, jako jejich matka. Měl výčitky svědomí. Už celé dva dny, co Quentine propustili z ošetřovny se jí pečlivě vyhýbal. Nesnesl to. Ten pohled na ni.
„Kdyby ses byl podřídil tomu, co chtěl Malfoy, nic by se tvojí holce nestalo.“ Odpověděl Regulus. Sirius se na něj znovu podíval. Jeho bratr mu byl až děsivě podobný. Stejná ramenatá postava, stejné černé vlasy. Dokonce mluvil stejným tónem a se stejným přízvukem. V jeho řeči ale teď nebyl obvyklý náznak posměchu. Regulus mluvil vážně. Co se to s ním poslední dobou děje, pomyslel si Sirius. Vzápětí mu ale takové myšlenky z hlavy vypudilo něco jiného. Moje vina?
„Podřídit se? Vždyť je to směšné! Já jsem přece v Nebelvíru! Proč bych mu měl pomáhat. A ta soutěž? Dostal se přece do finále taky!“
„Malfoy nechce jenom do finále. Chce vyhrát,“ upozornil ho Regulus, „Chce tě dostat na svojí stranu, protože jsi fakt dobrý kouzelník. A kromě toho se mu ta tvoje holka líbí. O důvod víc, aby přitvrdil.“
„Copak tohle není už dost tvrdý? Copak jí chce zabít? A vůbec, dej mi pokoj.“ Otočil se a odcházel.
„Siriusi!“ ohlédl se zpátky.
„Řekl jsem dej mi pokoj!“
„Jenom si dávej pozor.“ Ani tentokrát se Regulus neusmíval, „V Bradavicích už není tak bezpečno, jako bývalo.“ Sirius bez odpovědi odešel. Chování jeho bratra ho přinejmenším znepokojovalo. Jistě, kdysi se přátelili, ale potom je Moudrý klobouk zařadil každého jinam a tím to všechno skončilo. A Regulus – o dva roky mladší – byl neustále ve vleku šílené matky. Moje vina? Jak to myslel? Myslel tím, že kdyby se byl Sirius vzdal soutěže a začal dělat špeha Voldemortovi, Quentine by se nic nestalo? Byl zmatený. Jestli je to ale pravda, při té představě se mu udělalo špatně od žaludku. Jestli to všechno není jenom výmysl, tak potom se musí od Quentine odprostit. Když se jí odteď bude vyhýbat, snad už jí nebude nic ohrožovat. Už jsem jí život zpackal dost, rozhodl se.
„Siriusi! Já s tebou chci mluvit!“ otočil se. Pak sjel pohledem o něco níž. Před ním seděla Quentine na vozíku. Byla líbezná. Musíš být silný, pomyslel si. Děláš to pro ní. A hlavně to rychle ukončit.
„Nevím o čem bych si měl povídat zrovna s tebou.“ Prohlásil ledově. Byli poslední v učebně, všichni ostatní se už vytratili na oběd.
„Proč se mi vyhýbáš?“ Quentine se zatvářila zmateně.
„Nemám na tebe náladu.“ Rvalo mu to hruď zevnitř, když viděl, jak se v její tváři postupně proměňuje zmatek v něco jiného.
„Co se to s tebou stalo?“ Quentine si ho důkladně prohlížela. Vypadala teď ještě drobnější, než obvykle, jak se jí v obličeji mísilo zklamání se zmatkem a bolestí. Sirius se cítil, jako ten největší hajzl na světě, ale přinutil se zachovat vážnou tvář. Rychle to ukončit. Jenom to co nejrychleji ukončit.
„Prostě nechci mít nic společnýho s holkou na vozíku.“ Prohlásil a nenáviděl se za ta slova.
„Řekni mi to do očí.“ Vyzvala ho chvějícím se hlasem. Přestal věnovat pozornost svým botám a vyhledal pohledem její oči. Bezbřehé, modré. Udivené?
„Nechci s tebou mít nic společnýho.“ Prohlásil. Když se otáčel, aby rychlým krokem opustil místnost, přísahal by, že v jejích očích zahlédl slzy.
O dva týdny později:
„Quentine mi dělá starosti.“ Lily se posadila do křesla u krbu. James, který do teď seděl o kousek dál na zemi se rychle přesunul a opřel se jí zády o nohy.
„To nám všem.“ Remus sklapl knihu, kterou si četl a zpříma na Lily pohlédl.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Melinda, „to není tím křeslem. Myslím, že vím, o čem Lily mluví. Všimli jste si toho, že Quentine skoro vůbec nic nejí, kromě vyučování skoro nevychází ven z ložnice a ...“ na chvilku zaváhala. To jí nebylo vůbec podobné. Melinda vždyck říkala, co si myslí.
„A?“ pobídl ji Remus.
„A myslím, že za to může Sirius.“ Dokončila Melinda, „Ti dva teď spolu vůbec nemluví. A on se jí vyhýbá, jak může.“
„To by Sirius neudělal.“ Namítl až do teď mlčící James, „Znám ho. Je sice děvkař, ale není křivák.“
„Až přijde, pěkně si ho podám.“ Zamračila se Lily, „Co si o sobě myslí?“
„Zlato, hlavně klid.“ James ji vzal za ruku, „Jak ho znám, bude mít pro svoje chování přijatelné vysvětlení.“
Otvor v portrétu se otevřel. Všichni se tím směrem podívali. Když uviděli, kdo to vešel, Lily vstala a zastoupila mu cestu k chlapeckým ložnicím.
„Promiň Lil, ale já na tebe vážně nemám náladu.“ Zabručel Sirius a pokusil se ji obejít.
„Tak ty na mě nemáš náladu, jo?“ nadechla se Lily, „Ale to máš smůlu, protože to, co ti teď řeknu ti jí rozhodně nezvedne.“
„Lily, prosím tě...“
„Ty si myslíš, že víš všechno nejlíp, co? Tak to si teda někam napiš, že jsi jenom hnusnej a sebestřednej hajzl!“
„Co to má jako bejt?“
„Jo! Přesně to si o tobě teď myslím a kdyby Quentine nebyla na ošetřovně a zahodila by trochu tý svojí slušnosti, řekla by ti to samý.“
„Quentine je na ošetřovně?“ to byl jediný fakt, který stihl Sirius z Lilyina monologu vstřebat.
„Do toho ti vůbec nic není!“
„Víš, co? Dej mi pokoj!“ rozkřil se na ní Sirius, „Dej mi už, sakra, pokoj, když nevíš o čem mluvíš!“ otočil se na patě a zmizel v otvoru v portrétu.
„To jsem nechtěla.“ Vzlykla Lily a do očí jí vhrkly slzy.
„To není tvoje chyba.“ James rychle vyskočil a chytil ji kolem ramen, „To on vyšiluje. Půjdu za ním.“
Rozeběhl se k otvoru v portrétu právě, když se otevřel a dovnitř vjela Quentine. Už na první pohled s ní bylo něco špatně. Když si James všiml, že je bílá, jako stěna a jak se tváří, zastavil se. Remus vyskočil.
„Co se stalo?“ zeptala se Lily a rychlým krokem přešla místnost ke Quentine. Ta jenom bezmocně zvedla ruku, v níž svírala bílou obálku.
„Pavla pustili z vězení.“ Skoro šeptala.
„To je přece dobře, ne?“ zeptal se nejistě Remus.
„To ano.“ Quentine přikývla, „Jenomže oni to nevědí. Ani máma.“ Kývla směrem ke svým nohám, „Madame Pomfreyová tvrdí, že bych už za týden mohla začít chodit o berlích, když všechno půjde dobře.“ Její hlas zněl podivně hluše, „Nic by se nedozvěděli.“
„To je skvělá zpráva!“ vyhrkla Lily, ale pak se zarazila, „By? Se nedozvěděli?“
„Pavel přijede sem na hrad. Domluvil se s Brumbálem. Nemá, kde jinde by byl. A přijede už pozítří. Až se to dozví...“ Quentine zatajila dech, „Bývali jsme si hodně blízcí. Kdysi...“
„Tvůj bratr přijede sem na hrad?“ James, který už téměř otvíral otvor v portrétu, se zarazil, „A kde bude bydlet?“
„Nevím.“ Pokrčila Quentine rameny, „Ale to je teď to nejmenší. To nejhorší je, že přijede a uvidí mě takhle a Pavel se strašně rychle rozzlobí...“
„Neboj,“ Lily jí stiskla rameno, „Nějak se to prostě stane.“ Kývla na Jamese. Pochopil a znovu zatlačil na portrét, aby mohl odejít.
Siriuse dohnal uprostřed závěje naváté kolem dubu stojícího na břehu zamrzlého jezera. Ten vztekle měnil hůlkou sníh v led a pak s ní mrskal do rovněž zmrzlého kmene. Když mu James položil ruku na rameno, rozzlobeně sebou trhl a vyškubl se mu.
„Co chceš?“ vyštěkl.
„Co to děláš?“ James se zamračil, „Přeskočilo ti?“
„Ne. Nech mě na pokoji!“
„Hele, právě jsi seřval mojí holku a Quentine kvůli tobě nejí! Pro to bys měl mít dost dobrý vysvětlení!“
„Řek sem nech mě bejt!“
„Quentine je teď na ošetřovně skoro každý den.“
„Proč mi to cpeš?“
„Myslím, že bys to měl vědět. Tak se koukej sebrat!“ další ledová koule se rozbila Jamesovi o koleno. Bolelo to. Když Sirius neodpovídal, James pokračoval: „Co ti udělala? Přece nejsi tak hroznej hajzl...“ Sirius se na něj otočil a James nevědomky ucouvl.
„Řekl jsem nech mě na pokoji.“ Zasyčel a vyrazil zpátky k hradu.
„Lily Evansová?“ jediná věc, kterou Lily mladý muž, stojící ve vstupní síni hradu řekl. Byl vysoký a celkem pohledný. A vypadal vyčerpaně a přísně. Kolem levého oka se mu táhla čerstvá podlitina a levou ruku měl na pásce.
„Vezmu vás na ošetřovnu,“ oznámila mu. Netušila, proč Brumbál pověřil zrovna ji jeho přivítáním, ale věděla, proč to nedal za úkol Quentine.
„Chtěl bych vidět svou sestru. A taky ředitele.“ Odporoval jí se stejným přízvukem a mírným tónem hlasu, kterým mluvila Quentine.
„Ředitel řekl, že se o vás mám postarat,“ Lily se snažila, aby z jejího hlasu vyznělo přátelství a sympatie, „Měl byste se mnou jít na ošetřovnu.“
„A moje sestra?“ zopakoval, „Rád bych se s ní viděl, co nejdřív.“
„Jistě tam za vámi dorazí.“ Lily si ho při cestě do pátého patra lépe prohlédla. Nikdy by jeho nezařadilaa k Quentine do rodiny. Quentine byla drobná, hnědovlasá s výraznýma očima a kulatým obličejem. Pavel Marek byl naopak vysoký a rozložitý se světlou čupřinou vlasů a ostře řezanými rysy.
Lily otevřela dveře místnosti a vstoupila dovnitř, aby mohl vejít za ní. Madame Pomfreyová jim vyběhla naproti s ustaraným výrazem. Chytila návštěvníka za bradu a přitáhla si ho blíž.
„To půjde rychle,“ oznámila, když si prohlédla jeho tvář a ruku na pásce, „Posaďte se zatím tady, už jsme skoro hotovy.“ Pak odběhla k posteli za plentou. Lily uslyšela hlasy a vzápětí zpoza plenty vyjela Quentine na vozíku. Na okamžik se zarazila, když uviděla svého bratra, který právě usedal, pak ale jenom smutně sklopila zrak a složila ruce do klína.
„Quentine!“ to bylo to poslední, co mu Lily rozuměla. Pak už Pavel Marek vyskočil a rozeběhl se ke své sestře, aby ji objal. Lily viděla, jak se ho Quentine pevně chytila. Něco jí říkal, ale Lily nenacházela v těch slovech žádný smysl.
„Co se stalo, Quentine?“ zeptal se Pavel mírným hlasem. Nevěděla, co by mu na to odpověděla. Pohled na něj ji rozhodil do té míry, že úplně zapomněla mluvit. V první chvíli nedokázala ani pochopit význam jeho slov, bylo to tak dlouho, co naposledy slyšela češtinu.
„Co se stalo, Quentine? Pověz mi to, sestřičko.“ Naléhal Pavel. Podívala se mu do očí. Byl to její bratr, vždycky tu byl. Měla by mu to říct. Jenomže on pak půjde a zabije ho.
„Co jsi dělal?“ rozpomněla se na dlouho nevyslovená slova mateřštiny. Zvedla ruku a dotkla se jeho tváře, zabarvené do modra.
„Znáš to,“ usmál se. I teď, když vypadal tak hrozně, se uměl krásně usmívat, „zase jsme to zkoušeli s tou revolucí. Nevyšlo to.“ Pak zvážněl, „Jenomže teď jde o tebe. Co se stalo, sestřičko? Je to...“ na okamžik zaváhal, „vážné?“
„Dostanu se z toho.“ Pokusila se napodobit jeho úsměv, „Znáš to. Ale za pár dní už budu chodit s berlemi.“
„Budeš moct zase chodit normálně?“ zeptal se s viditelnou úlevou, „Vím, jak ráda jsi tancovala. Moc rád bych si s tebou zase někdy zatančil.“ Vzpomínka na tanec jí nutně vyvodila nepříjemné asociace.
„Neměl jsi sem jezdit, Pavle,“ řekla tiše, „Není to tady bezpečné.“
„Doma se strhlo peklo. Nikde to nemůže být tak špatné.“ Odporoval jí také tiše, „Nevíš, jestli si pro tebe za deset minut nepřijde bezpečnost. Nevíš, jestli se tvoji známívrátí z výslechu. Nevíš, jestli je vsadí do vězení. A když slyšíš, že se vrátili, tak nevíš, jestli v jednom kuse.“
„Doma je režim,“ povzdechla si Quentine a musela se usmát, „Tady je lord Voldemort.“
„Slyšel jsem o tom.“ Přikývl Pavel, „Má to snad něco společného s tebou?“ zpozorněl. Quentine už zapomněla, jak je chytrý. Věděla, že dříve, nebo později mu bude muset všechno vyklopit. Teď se místo toho jenom znovu usmála.
Komentáře
Přehled komentářů
Přečetla jsem si pár článků, které vydáváš v neaktualitách a jsou velmi zajímavé. Chválím :-)
Konečně
(Loryta, 12. 3. 2011 22:55)Tak se Ti konečně povedlo sem vložit další příspěvek a líbí se mi stejně, jako ty ostatní a těším se na další kapitolku :-) Jen tak dál :-)
Neaktuality,cz
(Loryta, 22. 3. 2011 17:43)