3. Kapitola - Cesta do Bradavic
17. 1. 2010
Druhý den se Quentine probudila s podivně pochmurnou náladou. Měla jsem to čekat, pomyslela si. Měla jsem vědět, že ne všichni budou, jako Melinda.
Sirius přišel k nim do pokoje ještě dopoledne. „Ahoj,“ pozdravil. Quentine, která ležela nahoře na palandě a četla si nějakou knížku, mu neodpověděla.
„Ahoj,“ ozvala se Melinda od psacího stolu a otočila se, aby na Siriuse viděla, „Jak se máš?“
„Ujde to.“ Sirius pozoroval Quentine. A ta tak nějak nedokázala odtrhnout své oči od jeho…
„Nech toho.“ Přikázala rázně Melinda.
„Čeho?“ Sirius přesunul svou pozornost k ní.
„Oslňování.“ Melinda se přísně zamračila, „Quentine na to není zvyklá. A taky ještě neví, že jsi…“ vyslovila slovo, kterému Quentine nerozuměla, přestože si byla jistá, že ho už někde slyšela.
„Co znamená to poslední slovo, co jsi řekla?“ zeptala se.
„To znamená,“ Sirius odpověděl rychleji, než to Melinda stihla, „Že se mi líbí holky a já se líbím jim.“ Znovu si přitáhl Quentinin pohled.
„Už to děláš zase.“ Obvinila ho Melinda, „A tohle to rozhodně neznamená. Znamená to, že střídáš holky, jako ponožky.“ Sirius se rozesmál a Quentine se vrátila ke své knížce.
„Aha,“ zamumlala si, „Děvkař.“
„Cože?“ chtěla vědět Melinda
„Nic, jenom si to pro sebe překládám.“
„Co to čteš?“ zajímal se Sirius. Quentine zvedla knihu, aby měl možnost přečíst si název, „Aha,“ přikývl s porozuměním, „To nebude anglicky, co?“
„Ne.“
„A přečteš mi to?“
„Stará dáma vaří jed…“
„Aha, a přeložíš mi to prosím?“
„Old woman is cooking poison…“
„A o čem to je?“
„Poslyš, o co ti jde?“ Quentine došla trpělivost.
„Víš,“ Sirius najednou vypadal zkroušeně, „Já se ti přišel omluvit, za to, co jsem včera řekl o tvojí zemi.“ Quentine se rozhodla, že ho trochu potrápí.
„Už se nepamatuju,“ odpověděla a trochu se odtáhla od okraje palandy, „Osvěž mi paměť.“
„No víš, to bylo…“ na okamžik se zarazil, ale pak pokračoval, „No já už taky nevím, co jsem všechno řekl. Měl jsem vztek a vylil jsem si ho na tobě. Promiň.“
„Omluva se přijímá.“ Prozatím, dodala v soukromí své lebky. A to byl konec.
„Jestli okamžitě nevstaneš, tak nám ten vlak opravdu ujede.“ Quentine s námahou otevřela oči. Kdyby nebyla zvyklá na neobvyklé podívané, byl by tohle po ní šok. Uprostřed pokoje stála…pravděpodobně to byla Melinda. Ale rozhodně jako Melinda nevypadala. Tahle dívka byla drobounká a hubená. Tahle dívka měla pečlivě upravené, nenalakované nehty. Tahle dívka měla světlounce plavé vlasy. Tahle dívka byla oblečená do květovaných letních šatů. A tahle dívka se na Quentine usmála. Jediné slovo, které Quentine napadlo, bylo sladká. Melinda teď byla prostě sladká.
„Sluší ti to.“ Zahučela. Pak se náhodou podívala na budík a téměř vyskočila z postele. Bylo skoro deset.
Pod kolejemi Bradavického expresu ubíhaly metry a kilometry. Melinda táhla svůj velký školní kufr za sebou a Quentine s cestovní taškou přehozenou přes rameno ji následovala. Dost se teď styděla, za to, že má s sebou jen tak málo věcí. Do tašky k veškerému jejímu oblečení se vešly i všechny učebnice, které si nakoupila tady v příčné ulici a ještě tam zbylo místo na pomůcky k lektvarům, které Quentine opravdu milovala. Siriuse ztratily už na nástupišti. Někde v davu zahlédl jednoho ze svých přátel a zmizel oboum dívkám, dřív, než nastoupily.
Teď se zastavily před jedním kupé, ve kterém seděly tři dívky. Jedna z nich byla černovláska, druhá měla vlasy v odstínu zářivé rzi a třetí neurčitelné hnědé. Melinda vzala za držátko a otevřela dveře.
„Ahoj, Lily!“ pozdravila, „Ahoj, Julie! Ahoj, Sally!“
„Ahoj, Melindo!“ rusovláska se zvedla, aby Melindě pomohla s kufrem do přihrádky nad sedadly. Quentine nejistě vešla do kupé a vzápětí už její taška putovala k Melindinému kufru za vydatné pomoci jeho majitelky.
„Ahoj,“ pozdravila Quentine Lily, Julii a Sally, „Já se jmenuju Quentine Marková.“
„Ahoj, já jsem Lily,“ Rusovláska se usmála a podala jí ruku, „Ty nevypadáš na mladší studentku.“
„Já se jmenuju Julie.“ Černovláska na Quentine zírala zpoza tlustých brýlí.
„A já Sallescieta. Ale radši mi říkej Sally.“ Zakončila představování hnědovláska.
„Těší mě.“ Přikývla Quentine, „Nejsem mladší studentka. Jsem tu na výměnném pobytu.“ Vysvětlila.
„Aha, tak to jsi ty!“ Lily se rozzářila, „Melinda mi psala trošku zmatený dopis. Všechny její dopisy bývají zmatené… Takže ty jsi z Československa?“
„Hm…Pochybuju, že víš, kde to je.“
„Ale jasně, že vím.“ Lily začínala být Quentine opravdu sympatická, „Pojďte a sedněte si k nám.“
„Už víš, do které koleje půjdeš?“ zeptala se, když se všechny posadily.
„Ne. Nemám tušení, kam bych se mohla dostat.“ Pokrčila Quentine rameny, „A vlastně nevím ani, jaký je mezi nimi rozdíl.“
„No, do Mrzimoru jdou ti se všeobecným nadáním, ti co jsou zruční a rádi pomáhají lidem.“ Začala Lily.
„Hlavně to je kolej, kde skončí všichni troubové.“ Ušklíbla se Sally, „Nedívej se na mě tak.“ Zvedla ruce, jakoby na obranu před Quentine, „Já tam chodím.“
„To není pravda.“ Zavrtěla hlavou Lily a ušklíbla se na oplátku, „ Pak tu máme Havraspár. Tam přijdou lidé, kteří jsou mimořádně chytří.“
„Kolej pro šprty.“ To řekla Julie, „Tam chodím zas já.“
„Kecáš.“ Utla jí Lily, „Další je Nebelvír. To je kolej pro lidi s velkou odvahou a klidné.“
„A jsou to miláčci ředitele.“ Melinda napodobila Lilyin úšklebek, „Tam chodíme my dvě s Lily.“
„Jo, jasně.“ Lily už jenom pokrčila rameny, „No a už zbývá jenom Zmijozel. Tam se dostaneš, když si umíš stát, nebo jít tvrdě za svým.“
„Tam chodí ti nejhnusnější…“ začala Julie.
„…Slizcí…“ Sally.
„…Kariéristi.“ Dokončila Melinda. Quentine se podívala na Lily v očekávání její reakce.
„Tentokrát s vámi musím souhlasit.“ Ušklíbla se ještě víc. V tu chvíli někdo zaklepal na skleněné dveře kupé. Za sklem stál Sirius, nějaký malý tlustý kluk a nějaký středně vysoký hubený kluk. Ti tři se ale jenom dívali. A zjevně se dobře bavili. Klepal čtvrtý kluk. Byl hezký, černovlasý a rozcuchaný s oříškově hnědýma očima.
„Ale, ne.“ Lily zabořila tvář do dlaní a pak se na něj znovu podívala, „Mel, prosím otevři dveře a řekni mu, že ne.“
„Nevíš, na co se chce zeptat.“ Namítla Melinda a koutky jí cukaly, jako by se měla každou chvíli rozesmát.
„Prostě mu řekni ne.“ Melinda se zvedla a otevřela dveře.
„Mohla by, prosím, ta sladká rusovlasá dáma támhle…“ začal kluk.
„Ne.“ Přerušila ho Melinda.
„A můžu s ní mluvit?“
„Ne.“
„Mel, drahoušku,“ vložil se do toho Sirius, „Nech Jamese promluvit si s Lily.“
„Ne.“
„Aspoň na deset vteřin.“
„Dobře na deset vteřin to půjde.“ Nechala ho vstoupit kousek do kupé.
„Lily, můžu s tebou mluvit?“
„Ne.“
„Konec.“ Zahlaholila Melinda, „deset vteřin uběhlo. Teď zmizte.“ Snažila se vytlačit Jamese z kupé. Bohužel se jí to moc nedařilo. James sám o sobě stál pevně a ještě ho zezadu přidržoval Sirius.
„A tohle musí být Quentine Marková.“ Poznamenal a stočil svůj pohled na ní, „Neboj se, Sirius už nám řekl, kde je Československo.“ Trochu zafuněl, protože Lily rychle vstala a zapřela se o Melindu a vytlačovaly ho ven společnými silami.
„Super.“ Přikývla Quentine.
„Těší mě.“ James hekal, jak na něj z obou stran někdo tlačil, „Já jsem James Potter.“
„Já Remus Lupin,“ představil se hubený kluk, „A tohle je Peter Petigrew.“ Ukázal na malého tlustého kluka.
„A my se známe.“ Usmál se Sirius a opřel s Jamesovi do zad s novou silou, takže Lily a Melindu přitlačili až úplně na okno.
„Těší mě.“ Quentine rozpačitě přikývla a projistotu se vmáčkla, co nejvíc do kouta, aby se náhodou nedostala do toho klubka.
„Vy-pad-ně-te.“ Křičela Lily a při každé slabice praštila Jamese do hrudníku. A pak uprostřed všeho zmatku se v chodbičce objevil další člověk. Teda musel to být člověk, protože obrázky z časopisů většinou neumí chodit.
Byla to dívka. Asi velmi hezká. To ale Quentine namáčknutá v rohu nedokázala posoudit. Neměla na sobě ještě bradavický hábit, ale už si stihla obléknout jiné části uniformy. Na ní dostaly nový rozměr. Byly určitě šité z velmi kvalitního materiálu. Z něčeho, co by si Quentine nikdy nemohla dovolit. Sukně byla krátká. Určitě kratší, než všechny, které na Příčné ulici s Melindou viděli. Bílou košili měla nařasenou a vrchní dva knoflíčky svůdně rozepnuté. Další dva vypadaly, jako, že se brzy utrhnou. Quentine to donutilo zapřemýšlet nad tím, jestli si ta dívka schválně kupuje menší košile. Vlasy měla blonďaté. Ale ne tak hezky a přirozeně, jako Melinda. Tohle byl sytý odstín peroxidu vodíku uměle stočený do vlnek.
„Ahoj,“ zašveholila tím nejodporněji přesládlým hláskem, jaký kdy Quentine slyšela a protáhla se do kupé. Sirius se přestal opírat o Jamese a otočil se. James zavrávoral, vrazil do něj a pak se na nově příchozí podíval také. Melinda, která byla do té doby přitisknutá mezi Lily a Jamesem se s neslušný zaklení posadila. Lily, kterou drtila váha tří lidí na okno zalapala po dechu, chytila se za břicho a zhroutila se zpátky na sedačku vedle Quentine.
Ta, když si teď mohla dívku prohlédnout zblízka, shledala, že má na tváři vrstvu make-upu, přes kterou by se nedostal ani ledoborec. Quentine se moc nemalovala. Jenom, když na to měla čas.
„Ehm…Ahoj.“ Vzpamatoval se jako první Sirius.
„Ahoj, děcka!“ zaječení, které bylo schopné roztříštit skleničku, „Tak jsem si říkala,“ pokračovala dívka, „že za vámi zajdu a domluvím se, jak to bude tenhle rok.“ Odněkud vytáhla hrst obrovský lízátek různých tvarů, „To je pro tebe Lily.“ Podala jí jedno, „A tohle pro tebe Melindo.“ Další lízátko změnilo majitele, „A pro tebe Julie.“ Sally si téměř nevšimla. Zato obrátila svou pozornost ke Quentine.
„A kdopak jsi ty?“
„Quentine Marková.“ Odpověděla Quentine, ale znělo to spíš, jako by se jí ptala.
„Ó to musíš být ty na ten výměnný pobyt, že?“ rozzářila se, „Máš štěstí, že mám i jedno pro tebe.“ Quentine dostala lízátko ve tvaru velké květiny.
„Ehm…“ začal James, „Tak mi už radši…“ Strčil Siriuse do žeber.
„Jamesi! Siriusku!“ tohle zaječení by roztrhalo na kusy medvěda, „Já jsem si vás skoro nevšimla!“ Roztomile se zavrtěla, takže, když se k nim otočila, bylo z jejího výstřihu vidět mnohem víc, než před okamžikem, „Samozřejmě, že mám i dvě pro vás. Hihihi.“ Takhle si Quentine představovala smích ďábla. Sladké vysoké chechtání, které nemělo s radostí vůbec nic společného. Sirius i James obdrželi každý po jednom lízátku ve tvaru srdíčka.
„Tak zatím pa!“ vyjekla dívka a roztomile houpavou chůzí, která zdůraznila ty její přednosti, které už nezdůraznil výstřih, odešla. O Petera ani nezavadila pohledem a Remus dostal poslední lízátko – také ve tvaru srdíčka.
„A už v tom zase lítáme.“ Povzdechl si, vešel do kupé a posadil se vedle Quentine z druhé strany.
„Kdo to byl?“ zeptala se Quentine vyděšeně, zatímco se Sirius usadil vedle Remuse a James s Petre si sedli naproti.
„To je Connie.“ Povzdechla si Lily, „Celým jménem Constancie Lawrence. Chodí taky do Nebelvíru.“
„I když si nedovedu představit jakým omylem se tam dostala.“ Zavrtěla Sally nesouhlasně hlavou, „Mě si nevšímá, protože nejsem ani hezkej kluk, ani chytrá holka a – bohudík – s ní ani nebydlím na pokoji.“
„Je prostě ta největší ... na škole.“ Všichni se rozesmáli, když to Melinda vyslovila.
„Co to bylo za slovo?“ zeptala se Quentine a připadala si trochu trapně, „Myslím to uprostřed.“
„Aha, tak ty ještě nemáš tu správnou slovní zásobu.“ Pomohl jí Remus a všichni se znovu rozesmáli.
„To je něco, jako Sirius, jak jsem ti to už vysvětlovala.“ Řekla Melinda, „Jenom holka.“
„No dovol.“ Bránil se Sirius.
„Hele a jak se to řekne v tvojí řeči?“ zajímala se Julie.
„No, asi…“ zapřemýšlela Quentine, „…děvka.“
„To je legrační slovo.“ Znovu se všichni rozesmáli. Quentine tentokrát s nimi.
„Dzjevka.“ Pokusil se to zopakovat Sirius, „Dzjevka.“
„Děvk.“ „Djevka.“ Pustili se do toho i všichni ostatní.
„Počkat, počkat.“ Brzdila je Quentine, „Ono to není zrovna moc slušné slovo.“ Znovu se smáli.
„Řekni něco.“ Vybídl ji potom Remus, „Řekni něco česky.“
„A co?“
„Co chceš.“
„Řekni třeba, jsme ve vlaku a jedeme do Bradavic.“ Přišla se svou troškou do mlýna i Sally.
„Jsme ve vlaku a jedeme do Bradavic.“ Řekla Quentine česky.
„ To je hustý.“ Lily zářila, „Ty jsi hustá.“
Cesta vlakem ubíhala příjemně až na roztržku mezi Jamesem a Lily, ke které došlo chvíli po tom, co všichni přestali bombardovat Quentine otázkami. Ten konflikt, jak to vypadalo trval od té chvíle, co se James s Lily v prvním ročníku prvně uviděli a spočíval v tom, že James Lily škádlil dotěrnými otázkami a pozváními na rande, což Lily očividně neuvěřitelně vytáčelo. Odsekávala mu a snažila se najít cestu, jak z nepříjemné konverzace uniknout. Když se nakonec do rozhovoru vložila Melinda začala se s Lily bavit, hádka postupně odezněla.
Byla noc, když vystupovali z bradavického vlaku na špatně osvětleném nádraží. Quentine se cítila nervózní.
„Prváci!“ zaburácel nad hlavami studentů hluboký hlas, „Prváci sem. Taky ta slečna z Čech!“
„To budu já.“ Nadechla se zhluboka Quentine a vydala se směrem k mohutné postavě, kolem které se teď shromáždil dav malých dětí.
„Dobrý den.“ Pozdravila obra Quentine.
„Neboj, všecko dopadne dobře.“ Ujistil ji, „Můžeš mi řikat Hagrid, estli chceš.“
„Těší mě. Já jsem Quentine Marková.“
„Hezký méno. Tak jdeme prťata. Teda prťata a Quentine.“
Procházeli lesem na druhou stranu, než šli všichni ostatní. Byla naprostá tma až na lucernu, kterou svíral Hagrid v rukách. Nad jejich hlavami nebyly žádné hvězdy, jenom se honila mračna. Byli v té největší tmě, když se nad nimi ozval hrom a jako na povel začalo hustě pršet. Ale ani déšť, ani bouřka nemohli zkazit ten pohled, který se jim naskytl, když prošli zatáčkou. Přímo před nimi se rozprostírala temná hladina jezera a nad ní na strmém útesu trůnil obrovský hrad se spoustou malých světýlek, věžiček a ochozů. Za ustavičného bušení hromu došli k jezeru.
„Tak, teď to bude vostrý.“ Prohlásil Hagrid. U břehu se pohupovalo několik loděk teď skoro potopených pod přívalem deště, „Do každýho člunu čtyři.“ Instruoval je Hagrid, „Quentine počkej na břehu. Mělo by to vyjít, abys byla v loďce se dvěma.“ Chvíli si říkala, že by se měla asi urazit, ale pak jí došlo, že je to jenom bezpečnostní opatření.
Po krátké chvilce, kdy stála na jednom místě, promokla až na kůži. Třásla se zimou. Když nastoupila do loďky, natekla jí voda i do bot. Teď měla pocit, že už na sobě nemá jediné suché místo.
Spolu s ní se na dně loďky v kaluži vody krčili dva vyděšení prváci. Kluk s ohnivě rudými vlasy a holčička s tlustými brýlemi.
„Ahoj.“ Zadrkotala zuby Quentine, když se loďky daly samy od sebe do pohybu, „Já jsem Quentine Marková.“
„Já Bill Weasley. A tohle je asi Gertruda.“ Představil se kluk a ukázal na holčičku, „Hrozně se stydí.“
„Těší mě.“ Prohlásila Quentine. V tu chvíli zavál silný vichr.
„Tohle nepřežijem!“ vypískla Gertruda.
„Neboj, neboj.“ Konejšila ji Quentine, když s loďkou zacloumaly vlny. Pomyslela si, že to říká spíš sama sobě.
„Ty umíš čarovat, ne?“ vyjekl Billy, když s nimi vichr zacloumal ještě víc.
„Ano.“ Připustila neochotně Quentine.
„Tak něco dělej!“
„A co?“ Připadala si zoufale bezmocná. Vyhlédla přes okraj loďky, ale nikde neviděla žádná další světla. Všechny ostatní čluny už byly pryč.
„Do hajzlu!“ zařvala přes jezero. Pro jistotu česky. Byli už za prostředkem, ale před nimi se zvedala jenom kolmá skála porostlá břečťanem. A další, nejprudší vlna jejich loďku převrhla.
Quentine spadla do vody. Kopala nohama, aby se dostala ke vzduchu. Oči měla otevřené, protože je nestihla zavřít. Uviděla Gertrudu kousek pod sebou, jak se zoufale snaží dostat k hladině. Quentine měla hůlku zastrčenou nešikovně za pasem vzadu. Ve vodě na ní nedosáhla. Rychle vyvlékla ruce z pláště a jediným kopnutím se dostala ke Gertrudě. Vyhodila ji ke směrem ke hladině, ale ji samotnou to strhlo ještě o kousek dolů. Začal jí docházet dech. Nedokázala pořádně pohnout rukama ani nohama. Myslela si, že se jí to zdá, když se z hůry od hladiny snesl temný stín, chytil ji v pase a vytáhl ji z vody. Chvíli si myslela, že je to sen, dokud si neuvědomila, že ji někdo vytahuje na koště a do hukotu deště se dohaduje několik lidí.
„Amando, vyřiďte prosím, že je máme všechny tři a že s nimi letíme na břeh.“ To byl přísný hlas nějaké ženy, která překřikovala déšť, „A toho chlapce vezměte s sebou, máte nejlepší koště.“
„Hej, hej, prober se.“ Quentine někdo poplácával po tváři. Ten hlas už znala. Otevřela oči a zjistila, že sedí na jednom koštěti s Jamesem Potterem.
„Pottere!“ zaječela znovu ta žena, „To bylo zatraceně riskantní.“
„Risk je zisk, paní profesorko.“ Odpověděl James rozverně a usmál se na Quentine, která zmateně zamrkala.
„Pojďte, ať jsem co nejdřív na břehu.“ Quentine si uvědomila, že se vznáší na koštěti několik centimetrů nad vodní hladinou. James byl také úplně promočený. Takže on vlétl do vody, vytáhl mě a zase vyletěl ven, uvědomila si Quentine. To bylo zatraceně riskantní. Ale byla mu vděčná.
Proletěli oponou z břečťanu a za ní přistáli v jeskyni konečně na suché zemi. Přivítali je všichni ostatní čerství prvňáci s potleskem a pochvalnými výkřiky. Gertruda seděla na koštěti před přísnou profesorkou a třásla se zimou. Teprve teď si Quentine uvědomila, že tu fouká ledový vítr.
„Už sem se bál, že budem muset vodejít bez vás, paní profesorko MacGonagalová.“ Prohlásil Hagrid, „Je dobře, že jste je našli.“
„Pojďte rychle.“ Profesorka MacGonagalová stáhla rty do úzké čárky, „Už takhle jdeme pozdě.“
Quentine neměla ani čas se usušit. Vyšli do velké vstupní síně, kde je nechala profesorka MacGonagalová možná třicet vteřin čekat. James i dívka zvaná Amanda šli hned za ní. Quentine opět osaměla v houfu malých dětí.
„Hele,“ Bill Weasley, který ji teď zatahal za rukáv vypadal přesně, jak se Quentine cítila, „Co jsi to tam na jezeře křičela, před tím, než jsme se převrhli?“ Quentine se usmála.
„Sprostá slova.“ Odpověděla. Billy se rozzářil.
„To nebylo žádné kouzlo?“
„Ne.“
„Super a můžeš mi to zopakovat, prosím?“
„Samozřejmě. Do hajzlu. Ale proč to chceš vědět?“
„Budu tím strašit mladší bráchy. Řeknu, že mi to pověděla čarodějka z ciziny.“ Znovu ten rozzářený úsměv.
„Ty máš mladší bráchy?“
„Mám pět mladších bráchů a předevčírem se mi narodila ségra.“ Znovu se zazubil.
V tu chvíli vyšla do vstupní síně profesorka MacGonagalová.
„Pojďte za mnou. A nestrkejte se, prosím.“ Nařídila. Teprve teď si Quentine uvědomila, co jí čeká. A začala se bát.
Vstoupili dovnitř. Tisíce svíček létajících ve vzduchu ozařovali velkou síň. Všichni na ně zírali. Byly tam čtyři kolejní stoly. Každý měl své barvy. Quentine předtím nenapadlo s zeptat, jaké má která kolej barvy. Teď toho litovala. Nebude vědět ke kterému stolu jít. Došli až skoro nakonec. Tam stála stolička a na ní Moudrý klobouk. O tom už Quentine slyšela. Zazpíval nějakou píseň, ale moc mu nerozuměla, protože mě šílený skotský přízvuk.
„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk, posadíte se na stoličku a počkáte, až vás zařadí.“
Instruovala je profesorka MacGonagalová.
„Gertruda Artiová.“ Gertruda – také pořád ještě mokrá a teď ještě k tomu rudá – vyklopítala na stoličku. Seděla tam dlouho. Nakonec Moudrý klobouk vykřikl.
„NEBELVÍR!“ Gertruda vrátila klobouk profesorce a skoro se rozeběhla ke stolu, kde začali tleskat. Tím se Quentine vyřešil jeden problém. Půjde prostě tam, kde začnou tleskat. Mezitím bylo zařazeno několik dalších prvňáčků.
„Quentine Marková.“ Quentine byla na okamžik tak dezorientovaná, že nevěděla, co má dělat. V tu chvíli do ní Billy zezadu šťouchl.
„Běž.“ Ucedil skrz zaťaté zuby. V duchu děkovala za toho kluka a vydala se ke stoličce. Kolem se rozhostilo absolutní ticho. Strašlivě ji to znervóznilo. Nasadila si klobouk na hlavu a ten jí vzápětí spadl přes oči. A v hlavě se jí ozval hlásek.
„Tak to jsi ty ta výměnná studentka,“ začal. Quentine nedokázala myslet na nic jiného, než, že se chce dostat do koleje ke svým přátelům, „Do Nebelvíru?“ pokračoval klidně hlásek, „Ale ty by ses náramně hodila do Havraspáru. Jsi hodně chytrá. Ale nechybí ti ani odvaha. Umíš přiložit ruku k dílu i si tvrdě jít za svým. Tak co s tebou.“ Vypadalo to, že se zamýšlí, „Dobře, takže tu volbu nechám na tobě. Kdo chce tam, pomozme mu tam. Bude to tedy NEBELVÍR!“ poslední slovo klobouk vykřikl.
Nebelvírský stůl se rozburácel a Quentine si k nim utíkala sednout, jak nejrychleji to šlo. Viděla, jak na ní mávají Lily s Melindou a Siriuse s Jamesem, jak zuřivě buší do stolu. Zjišťovala, že sklidila asi zatím nejdelší ovace vůbec. Byla šťastná. Poprvé opravdu šťastná. Posadila se mezi Lily a Melindu, které jí tam udělaly místo.
„Cos dělala?“ zeptala se Lily, „Myslím, proč si tak promočená.“
„Hledala jsem dno jezera.“ Rozesmála se Quentine. Vytáhla hůlku a jediným kouzlem vodu ze svého oblečení odčarovala.
Pak už se jenom dívali na to, jak jsou ostatní prvňáčci zařazovaní. Bill Weasley skončil také v Nebelvíru. Brumbál mluvil. Ale Quentine byla tak utahaná, že ho co chvíli přestávala vnímat.
„Pojď.“ Zatahala ji Melinda za rukáv, „Už se jde do ložnic.“
„Nebelvírští prvňáčci za mnou!“ slyšela jsem hlaholit Lily od vstupních dveří. Vzápětí se k ní přidal i Remusův hlas.
„Jsou prefekti.“ Vysvětlila Melinda, „A Lily ještě ke všemu primuska. Musí se postarat o prvňáčky, ukázat jim, jak to tu chodí. Ale povedou je oklikami. Takový každoroční žert. Zítra netrefí na snídani.“ Quentine se usmála.
Vyrazily společně a asi za deset minut stály u portrétu buclaté dámy v růžových šatech.
„Heslo?“ zeptala se úsečně. V tu chvíli se k nim připojili i James, Sirius a Petr.
„Roztřesený sliz.“ Odpověděla Melinda.
„Velmi správně.“ Přisvědčila buclatá dáma. Její portrét se odklopil od stěny a oni mohli vstoupit dovnitř. Ve společenské místnosti panoval čilý ruch, ale bylo tam krásně teplo od ohně v krbu.
„Heslo si zapamatuj.“ Upozornila Melinda Quentine, „Jinak tě nepustí dovnitř a tvrdnout venku, než někdo přijde, není moc příjemné.“ Vyšly po schodech a otevřely dveře s nápisem čtvrtý ročník. Uvnitř je ale ticho nečekalo.
„Holkíí!“ vypísklo blonďaté stvoření u postele nejvíc vzadu, „Tak co bylo o prázdninách. Teď nepůjdeme spát, dokud si všechno nevypovíme!“
„Connie,“ Melinda se na ni zamračila, „Jestli okamžitě nezmlkneš, přičaruju ti na nos černou bradavici.“
„Ne!“ vylekala se Constancie, „To bys neudělala.“
„S chloupkem, Connie. S dlouhým černým chloupkem. A myslím to vážně.“
„Ale neříkej mi Connie. To je jenom jedna kráva z mudlovského časopisu pro děti.“
„Connie, já tě varuju.“
„Už mlčím.“
„Tahle postel je asi tvoje.“ Ukázala Melinda Quentine na prostřední dál od Connie, „Dobrou noc.“ A padla na postel, co nejdál od Constancie. Quentine si stáhla boty a tak jak byla se také uložila ke spánku. Sotva už vnímala, že za nedlouho přišla i Lily a padla na zbývající volnou postel. Pak už byl jenom slastný spánek.
Sirius přišel k nim do pokoje ještě dopoledne. „Ahoj,“ pozdravil. Quentine, která ležela nahoře na palandě a četla si nějakou knížku, mu neodpověděla.
„Ahoj,“ ozvala se Melinda od psacího stolu a otočila se, aby na Siriuse viděla, „Jak se máš?“
„Ujde to.“ Sirius pozoroval Quentine. A ta tak nějak nedokázala odtrhnout své oči od jeho…
„Nech toho.“ Přikázala rázně Melinda.
„Čeho?“ Sirius přesunul svou pozornost k ní.
„Oslňování.“ Melinda se přísně zamračila, „Quentine na to není zvyklá. A taky ještě neví, že jsi…“ vyslovila slovo, kterému Quentine nerozuměla, přestože si byla jistá, že ho už někde slyšela.
„Co znamená to poslední slovo, co jsi řekla?“ zeptala se.
„To znamená,“ Sirius odpověděl rychleji, než to Melinda stihla, „Že se mi líbí holky a já se líbím jim.“ Znovu si přitáhl Quentinin pohled.
„Už to děláš zase.“ Obvinila ho Melinda, „A tohle to rozhodně neznamená. Znamená to, že střídáš holky, jako ponožky.“ Sirius se rozesmál a Quentine se vrátila ke své knížce.
„Aha,“ zamumlala si, „Děvkař.“
„Cože?“ chtěla vědět Melinda
„Nic, jenom si to pro sebe překládám.“
„Co to čteš?“ zajímal se Sirius. Quentine zvedla knihu, aby měl možnost přečíst si název, „Aha,“ přikývl s porozuměním, „To nebude anglicky, co?“
„Ne.“
„A přečteš mi to?“
„Stará dáma vaří jed…“
„Aha, a přeložíš mi to prosím?“
„Old woman is cooking poison…“
„A o čem to je?“
„Poslyš, o co ti jde?“ Quentine došla trpělivost.
„Víš,“ Sirius najednou vypadal zkroušeně, „Já se ti přišel omluvit, za to, co jsem včera řekl o tvojí zemi.“ Quentine se rozhodla, že ho trochu potrápí.
„Už se nepamatuju,“ odpověděla a trochu se odtáhla od okraje palandy, „Osvěž mi paměť.“
„No víš, to bylo…“ na okamžik se zarazil, ale pak pokračoval, „No já už taky nevím, co jsem všechno řekl. Měl jsem vztek a vylil jsem si ho na tobě. Promiň.“
„Omluva se přijímá.“ Prozatím, dodala v soukromí své lebky. A to byl konec.
„Jestli okamžitě nevstaneš, tak nám ten vlak opravdu ujede.“ Quentine s námahou otevřela oči. Kdyby nebyla zvyklá na neobvyklé podívané, byl by tohle po ní šok. Uprostřed pokoje stála…pravděpodobně to byla Melinda. Ale rozhodně jako Melinda nevypadala. Tahle dívka byla drobounká a hubená. Tahle dívka měla pečlivě upravené, nenalakované nehty. Tahle dívka měla světlounce plavé vlasy. Tahle dívka byla oblečená do květovaných letních šatů. A tahle dívka se na Quentine usmála. Jediné slovo, které Quentine napadlo, bylo sladká. Melinda teď byla prostě sladká.
„Sluší ti to.“ Zahučela. Pak se náhodou podívala na budík a téměř vyskočila z postele. Bylo skoro deset.
Pod kolejemi Bradavického expresu ubíhaly metry a kilometry. Melinda táhla svůj velký školní kufr za sebou a Quentine s cestovní taškou přehozenou přes rameno ji následovala. Dost se teď styděla, za to, že má s sebou jen tak málo věcí. Do tašky k veškerému jejímu oblečení se vešly i všechny učebnice, které si nakoupila tady v příčné ulici a ještě tam zbylo místo na pomůcky k lektvarům, které Quentine opravdu milovala. Siriuse ztratily už na nástupišti. Někde v davu zahlédl jednoho ze svých přátel a zmizel oboum dívkám, dřív, než nastoupily.
Teď se zastavily před jedním kupé, ve kterém seděly tři dívky. Jedna z nich byla černovláska, druhá měla vlasy v odstínu zářivé rzi a třetí neurčitelné hnědé. Melinda vzala za držátko a otevřela dveře.
„Ahoj, Lily!“ pozdravila, „Ahoj, Julie! Ahoj, Sally!“
„Ahoj, Melindo!“ rusovláska se zvedla, aby Melindě pomohla s kufrem do přihrádky nad sedadly. Quentine nejistě vešla do kupé a vzápětí už její taška putovala k Melindinému kufru za vydatné pomoci jeho majitelky.
„Ahoj,“ pozdravila Quentine Lily, Julii a Sally, „Já se jmenuju Quentine Marková.“
„Ahoj, já jsem Lily,“ Rusovláska se usmála a podala jí ruku, „Ty nevypadáš na mladší studentku.“
„Já se jmenuju Julie.“ Černovláska na Quentine zírala zpoza tlustých brýlí.
„A já Sallescieta. Ale radši mi říkej Sally.“ Zakončila představování hnědovláska.
„Těší mě.“ Přikývla Quentine, „Nejsem mladší studentka. Jsem tu na výměnném pobytu.“ Vysvětlila.
„Aha, tak to jsi ty!“ Lily se rozzářila, „Melinda mi psala trošku zmatený dopis. Všechny její dopisy bývají zmatené… Takže ty jsi z Československa?“
„Hm…Pochybuju, že víš, kde to je.“
„Ale jasně, že vím.“ Lily začínala být Quentine opravdu sympatická, „Pojďte a sedněte si k nám.“
„Už víš, do které koleje půjdeš?“ zeptala se, když se všechny posadily.
„Ne. Nemám tušení, kam bych se mohla dostat.“ Pokrčila Quentine rameny, „A vlastně nevím ani, jaký je mezi nimi rozdíl.“
„No, do Mrzimoru jdou ti se všeobecným nadáním, ti co jsou zruční a rádi pomáhají lidem.“ Začala Lily.
„Hlavně to je kolej, kde skončí všichni troubové.“ Ušklíbla se Sally, „Nedívej se na mě tak.“ Zvedla ruce, jakoby na obranu před Quentine, „Já tam chodím.“
„To není pravda.“ Zavrtěla hlavou Lily a ušklíbla se na oplátku, „ Pak tu máme Havraspár. Tam přijdou lidé, kteří jsou mimořádně chytří.“
„Kolej pro šprty.“ To řekla Julie, „Tam chodím zas já.“
„Kecáš.“ Utla jí Lily, „Další je Nebelvír. To je kolej pro lidi s velkou odvahou a klidné.“
„A jsou to miláčci ředitele.“ Melinda napodobila Lilyin úšklebek, „Tam chodíme my dvě s Lily.“
„Jo, jasně.“ Lily už jenom pokrčila rameny, „No a už zbývá jenom Zmijozel. Tam se dostaneš, když si umíš stát, nebo jít tvrdě za svým.“
„Tam chodí ti nejhnusnější…“ začala Julie.
„…Slizcí…“ Sally.
„…Kariéristi.“ Dokončila Melinda. Quentine se podívala na Lily v očekávání její reakce.
„Tentokrát s vámi musím souhlasit.“ Ušklíbla se ještě víc. V tu chvíli někdo zaklepal na skleněné dveře kupé. Za sklem stál Sirius, nějaký malý tlustý kluk a nějaký středně vysoký hubený kluk. Ti tři se ale jenom dívali. A zjevně se dobře bavili. Klepal čtvrtý kluk. Byl hezký, černovlasý a rozcuchaný s oříškově hnědýma očima.
„Ale, ne.“ Lily zabořila tvář do dlaní a pak se na něj znovu podívala, „Mel, prosím otevři dveře a řekni mu, že ne.“
„Nevíš, na co se chce zeptat.“ Namítla Melinda a koutky jí cukaly, jako by se měla každou chvíli rozesmát.
„Prostě mu řekni ne.“ Melinda se zvedla a otevřela dveře.
„Mohla by, prosím, ta sladká rusovlasá dáma támhle…“ začal kluk.
„Ne.“ Přerušila ho Melinda.
„A můžu s ní mluvit?“
„Ne.“
„Mel, drahoušku,“ vložil se do toho Sirius, „Nech Jamese promluvit si s Lily.“
„Ne.“
„Aspoň na deset vteřin.“
„Dobře na deset vteřin to půjde.“ Nechala ho vstoupit kousek do kupé.
„Lily, můžu s tebou mluvit?“
„Ne.“
„Konec.“ Zahlaholila Melinda, „deset vteřin uběhlo. Teď zmizte.“ Snažila se vytlačit Jamese z kupé. Bohužel se jí to moc nedařilo. James sám o sobě stál pevně a ještě ho zezadu přidržoval Sirius.
„A tohle musí být Quentine Marková.“ Poznamenal a stočil svůj pohled na ní, „Neboj se, Sirius už nám řekl, kde je Československo.“ Trochu zafuněl, protože Lily rychle vstala a zapřela se o Melindu a vytlačovaly ho ven společnými silami.
„Super.“ Přikývla Quentine.
„Těší mě.“ James hekal, jak na něj z obou stran někdo tlačil, „Já jsem James Potter.“
„Já Remus Lupin,“ představil se hubený kluk, „A tohle je Peter Petigrew.“ Ukázal na malého tlustého kluka.
„A my se známe.“ Usmál se Sirius a opřel s Jamesovi do zad s novou silou, takže Lily a Melindu přitlačili až úplně na okno.
„Těší mě.“ Quentine rozpačitě přikývla a projistotu se vmáčkla, co nejvíc do kouta, aby se náhodou nedostala do toho klubka.
„Vy-pad-ně-te.“ Křičela Lily a při každé slabice praštila Jamese do hrudníku. A pak uprostřed všeho zmatku se v chodbičce objevil další člověk. Teda musel to být člověk, protože obrázky z časopisů většinou neumí chodit.
Byla to dívka. Asi velmi hezká. To ale Quentine namáčknutá v rohu nedokázala posoudit. Neměla na sobě ještě bradavický hábit, ale už si stihla obléknout jiné části uniformy. Na ní dostaly nový rozměr. Byly určitě šité z velmi kvalitního materiálu. Z něčeho, co by si Quentine nikdy nemohla dovolit. Sukně byla krátká. Určitě kratší, než všechny, které na Příčné ulici s Melindou viděli. Bílou košili měla nařasenou a vrchní dva knoflíčky svůdně rozepnuté. Další dva vypadaly, jako, že se brzy utrhnou. Quentine to donutilo zapřemýšlet nad tím, jestli si ta dívka schválně kupuje menší košile. Vlasy měla blonďaté. Ale ne tak hezky a přirozeně, jako Melinda. Tohle byl sytý odstín peroxidu vodíku uměle stočený do vlnek.
„Ahoj,“ zašveholila tím nejodporněji přesládlým hláskem, jaký kdy Quentine slyšela a protáhla se do kupé. Sirius se přestal opírat o Jamese a otočil se. James zavrávoral, vrazil do něj a pak se na nově příchozí podíval také. Melinda, která byla do té doby přitisknutá mezi Lily a Jamesem se s neslušný zaklení posadila. Lily, kterou drtila váha tří lidí na okno zalapala po dechu, chytila se za břicho a zhroutila se zpátky na sedačku vedle Quentine.
Ta, když si teď mohla dívku prohlédnout zblízka, shledala, že má na tváři vrstvu make-upu, přes kterou by se nedostal ani ledoborec. Quentine se moc nemalovala. Jenom, když na to měla čas.
„Ehm…Ahoj.“ Vzpamatoval se jako první Sirius.
„Ahoj, děcka!“ zaječení, které bylo schopné roztříštit skleničku, „Tak jsem si říkala,“ pokračovala dívka, „že za vámi zajdu a domluvím se, jak to bude tenhle rok.“ Odněkud vytáhla hrst obrovský lízátek různých tvarů, „To je pro tebe Lily.“ Podala jí jedno, „A tohle pro tebe Melindo.“ Další lízátko změnilo majitele, „A pro tebe Julie.“ Sally si téměř nevšimla. Zato obrátila svou pozornost ke Quentine.
„A kdopak jsi ty?“
„Quentine Marková.“ Odpověděla Quentine, ale znělo to spíš, jako by se jí ptala.
„Ó to musíš být ty na ten výměnný pobyt, že?“ rozzářila se, „Máš štěstí, že mám i jedno pro tebe.“ Quentine dostala lízátko ve tvaru velké květiny.
„Ehm…“ začal James, „Tak mi už radši…“ Strčil Siriuse do žeber.
„Jamesi! Siriusku!“ tohle zaječení by roztrhalo na kusy medvěda, „Já jsem si vás skoro nevšimla!“ Roztomile se zavrtěla, takže, když se k nim otočila, bylo z jejího výstřihu vidět mnohem víc, než před okamžikem, „Samozřejmě, že mám i dvě pro vás. Hihihi.“ Takhle si Quentine představovala smích ďábla. Sladké vysoké chechtání, které nemělo s radostí vůbec nic společného. Sirius i James obdrželi každý po jednom lízátku ve tvaru srdíčka.
„Tak zatím pa!“ vyjekla dívka a roztomile houpavou chůzí, která zdůraznila ty její přednosti, které už nezdůraznil výstřih, odešla. O Petera ani nezavadila pohledem a Remus dostal poslední lízátko – také ve tvaru srdíčka.
„A už v tom zase lítáme.“ Povzdechl si, vešel do kupé a posadil se vedle Quentine z druhé strany.
„Kdo to byl?“ zeptala se Quentine vyděšeně, zatímco se Sirius usadil vedle Remuse a James s Petre si sedli naproti.
„To je Connie.“ Povzdechla si Lily, „Celým jménem Constancie Lawrence. Chodí taky do Nebelvíru.“
„I když si nedovedu představit jakým omylem se tam dostala.“ Zavrtěla Sally nesouhlasně hlavou, „Mě si nevšímá, protože nejsem ani hezkej kluk, ani chytrá holka a – bohudík – s ní ani nebydlím na pokoji.“
„Je prostě ta největší ... na škole.“ Všichni se rozesmáli, když to Melinda vyslovila.
„Co to bylo za slovo?“ zeptala se Quentine a připadala si trochu trapně, „Myslím to uprostřed.“
„Aha, tak ty ještě nemáš tu správnou slovní zásobu.“ Pomohl jí Remus a všichni se znovu rozesmáli.
„To je něco, jako Sirius, jak jsem ti to už vysvětlovala.“ Řekla Melinda, „Jenom holka.“
„No dovol.“ Bránil se Sirius.
„Hele a jak se to řekne v tvojí řeči?“ zajímala se Julie.
„No, asi…“ zapřemýšlela Quentine, „…děvka.“
„To je legrační slovo.“ Znovu se všichni rozesmáli. Quentine tentokrát s nimi.
„Dzjevka.“ Pokusil se to zopakovat Sirius, „Dzjevka.“
„Děvk.“ „Djevka.“ Pustili se do toho i všichni ostatní.
„Počkat, počkat.“ Brzdila je Quentine, „Ono to není zrovna moc slušné slovo.“ Znovu se smáli.
„Řekni něco.“ Vybídl ji potom Remus, „Řekni něco česky.“
„A co?“
„Co chceš.“
„Řekni třeba, jsme ve vlaku a jedeme do Bradavic.“ Přišla se svou troškou do mlýna i Sally.
„Jsme ve vlaku a jedeme do Bradavic.“ Řekla Quentine česky.
„ To je hustý.“ Lily zářila, „Ty jsi hustá.“
Cesta vlakem ubíhala příjemně až na roztržku mezi Jamesem a Lily, ke které došlo chvíli po tom, co všichni přestali bombardovat Quentine otázkami. Ten konflikt, jak to vypadalo trval od té chvíle, co se James s Lily v prvním ročníku prvně uviděli a spočíval v tom, že James Lily škádlil dotěrnými otázkami a pozváními na rande, což Lily očividně neuvěřitelně vytáčelo. Odsekávala mu a snažila se najít cestu, jak z nepříjemné konverzace uniknout. Když se nakonec do rozhovoru vložila Melinda začala se s Lily bavit, hádka postupně odezněla.
Byla noc, když vystupovali z bradavického vlaku na špatně osvětleném nádraží. Quentine se cítila nervózní.
„Prváci!“ zaburácel nad hlavami studentů hluboký hlas, „Prváci sem. Taky ta slečna z Čech!“
„To budu já.“ Nadechla se zhluboka Quentine a vydala se směrem k mohutné postavě, kolem které se teď shromáždil dav malých dětí.
„Dobrý den.“ Pozdravila obra Quentine.
„Neboj, všecko dopadne dobře.“ Ujistil ji, „Můžeš mi řikat Hagrid, estli chceš.“
„Těší mě. Já jsem Quentine Marková.“
„Hezký méno. Tak jdeme prťata. Teda prťata a Quentine.“
Procházeli lesem na druhou stranu, než šli všichni ostatní. Byla naprostá tma až na lucernu, kterou svíral Hagrid v rukách. Nad jejich hlavami nebyly žádné hvězdy, jenom se honila mračna. Byli v té největší tmě, když se nad nimi ozval hrom a jako na povel začalo hustě pršet. Ale ani déšť, ani bouřka nemohli zkazit ten pohled, který se jim naskytl, když prošli zatáčkou. Přímo před nimi se rozprostírala temná hladina jezera a nad ní na strmém útesu trůnil obrovský hrad se spoustou malých světýlek, věžiček a ochozů. Za ustavičného bušení hromu došli k jezeru.
„Tak, teď to bude vostrý.“ Prohlásil Hagrid. U břehu se pohupovalo několik loděk teď skoro potopených pod přívalem deště, „Do každýho člunu čtyři.“ Instruoval je Hagrid, „Quentine počkej na břehu. Mělo by to vyjít, abys byla v loďce se dvěma.“ Chvíli si říkala, že by se měla asi urazit, ale pak jí došlo, že je to jenom bezpečnostní opatření.
Po krátké chvilce, kdy stála na jednom místě, promokla až na kůži. Třásla se zimou. Když nastoupila do loďky, natekla jí voda i do bot. Teď měla pocit, že už na sobě nemá jediné suché místo.
Spolu s ní se na dně loďky v kaluži vody krčili dva vyděšení prváci. Kluk s ohnivě rudými vlasy a holčička s tlustými brýlemi.
„Ahoj.“ Zadrkotala zuby Quentine, když se loďky daly samy od sebe do pohybu, „Já jsem Quentine Marková.“
„Já Bill Weasley. A tohle je asi Gertruda.“ Představil se kluk a ukázal na holčičku, „Hrozně se stydí.“
„Těší mě.“ Prohlásila Quentine. V tu chvíli zavál silný vichr.
„Tohle nepřežijem!“ vypískla Gertruda.
„Neboj, neboj.“ Konejšila ji Quentine, když s loďkou zacloumaly vlny. Pomyslela si, že to říká spíš sama sobě.
„Ty umíš čarovat, ne?“ vyjekl Billy, když s nimi vichr zacloumal ještě víc.
„Ano.“ Připustila neochotně Quentine.
„Tak něco dělej!“
„A co?“ Připadala si zoufale bezmocná. Vyhlédla přes okraj loďky, ale nikde neviděla žádná další světla. Všechny ostatní čluny už byly pryč.
„Do hajzlu!“ zařvala přes jezero. Pro jistotu česky. Byli už za prostředkem, ale před nimi se zvedala jenom kolmá skála porostlá břečťanem. A další, nejprudší vlna jejich loďku převrhla.
Quentine spadla do vody. Kopala nohama, aby se dostala ke vzduchu. Oči měla otevřené, protože je nestihla zavřít. Uviděla Gertrudu kousek pod sebou, jak se zoufale snaží dostat k hladině. Quentine měla hůlku zastrčenou nešikovně za pasem vzadu. Ve vodě na ní nedosáhla. Rychle vyvlékla ruce z pláště a jediným kopnutím se dostala ke Gertrudě. Vyhodila ji ke směrem ke hladině, ale ji samotnou to strhlo ještě o kousek dolů. Začal jí docházet dech. Nedokázala pořádně pohnout rukama ani nohama. Myslela si, že se jí to zdá, když se z hůry od hladiny snesl temný stín, chytil ji v pase a vytáhl ji z vody. Chvíli si myslela, že je to sen, dokud si neuvědomila, že ji někdo vytahuje na koště a do hukotu deště se dohaduje několik lidí.
„Amando, vyřiďte prosím, že je máme všechny tři a že s nimi letíme na břeh.“ To byl přísný hlas nějaké ženy, která překřikovala déšť, „A toho chlapce vezměte s sebou, máte nejlepší koště.“
„Hej, hej, prober se.“ Quentine někdo poplácával po tváři. Ten hlas už znala. Otevřela oči a zjistila, že sedí na jednom koštěti s Jamesem Potterem.
„Pottere!“ zaječela znovu ta žena, „To bylo zatraceně riskantní.“
„Risk je zisk, paní profesorko.“ Odpověděl James rozverně a usmál se na Quentine, která zmateně zamrkala.
„Pojďte, ať jsem co nejdřív na břehu.“ Quentine si uvědomila, že se vznáší na koštěti několik centimetrů nad vodní hladinou. James byl také úplně promočený. Takže on vlétl do vody, vytáhl mě a zase vyletěl ven, uvědomila si Quentine. To bylo zatraceně riskantní. Ale byla mu vděčná.
Proletěli oponou z břečťanu a za ní přistáli v jeskyni konečně na suché zemi. Přivítali je všichni ostatní čerství prvňáci s potleskem a pochvalnými výkřiky. Gertruda seděla na koštěti před přísnou profesorkou a třásla se zimou. Teprve teď si Quentine uvědomila, že tu fouká ledový vítr.
„Už sem se bál, že budem muset vodejít bez vás, paní profesorko MacGonagalová.“ Prohlásil Hagrid, „Je dobře, že jste je našli.“
„Pojďte rychle.“ Profesorka MacGonagalová stáhla rty do úzké čárky, „Už takhle jdeme pozdě.“
Quentine neměla ani čas se usušit. Vyšli do velké vstupní síně, kde je nechala profesorka MacGonagalová možná třicet vteřin čekat. James i dívka zvaná Amanda šli hned za ní. Quentine opět osaměla v houfu malých dětí.
„Hele,“ Bill Weasley, který ji teď zatahal za rukáv vypadal přesně, jak se Quentine cítila, „Co jsi to tam na jezeře křičela, před tím, než jsme se převrhli?“ Quentine se usmála.
„Sprostá slova.“ Odpověděla. Billy se rozzářil.
„To nebylo žádné kouzlo?“
„Ne.“
„Super a můžeš mi to zopakovat, prosím?“
„Samozřejmě. Do hajzlu. Ale proč to chceš vědět?“
„Budu tím strašit mladší bráchy. Řeknu, že mi to pověděla čarodějka z ciziny.“ Znovu ten rozzářený úsměv.
„Ty máš mladší bráchy?“
„Mám pět mladších bráchů a předevčírem se mi narodila ségra.“ Znovu se zazubil.
V tu chvíli vyšla do vstupní síně profesorka MacGonagalová.
„Pojďte za mnou. A nestrkejte se, prosím.“ Nařídila. Teprve teď si Quentine uvědomila, co jí čeká. A začala se bát.
Vstoupili dovnitř. Tisíce svíček létajících ve vzduchu ozařovali velkou síň. Všichni na ně zírali. Byly tam čtyři kolejní stoly. Každý měl své barvy. Quentine předtím nenapadlo s zeptat, jaké má která kolej barvy. Teď toho litovala. Nebude vědět ke kterému stolu jít. Došli až skoro nakonec. Tam stála stolička a na ní Moudrý klobouk. O tom už Quentine slyšela. Zazpíval nějakou píseň, ale moc mu nerozuměla, protože mě šílený skotský přízvuk.
„Až přečtu vaše jméno, nasadíte si klobouk, posadíte se na stoličku a počkáte, až vás zařadí.“
Instruovala je profesorka MacGonagalová.
„Gertruda Artiová.“ Gertruda – také pořád ještě mokrá a teď ještě k tomu rudá – vyklopítala na stoličku. Seděla tam dlouho. Nakonec Moudrý klobouk vykřikl.
„NEBELVÍR!“ Gertruda vrátila klobouk profesorce a skoro se rozeběhla ke stolu, kde začali tleskat. Tím se Quentine vyřešil jeden problém. Půjde prostě tam, kde začnou tleskat. Mezitím bylo zařazeno několik dalších prvňáčků.
„Quentine Marková.“ Quentine byla na okamžik tak dezorientovaná, že nevěděla, co má dělat. V tu chvíli do ní Billy zezadu šťouchl.
„Běž.“ Ucedil skrz zaťaté zuby. V duchu děkovala za toho kluka a vydala se ke stoličce. Kolem se rozhostilo absolutní ticho. Strašlivě ji to znervóznilo. Nasadila si klobouk na hlavu a ten jí vzápětí spadl přes oči. A v hlavě se jí ozval hlásek.
„Tak to jsi ty ta výměnná studentka,“ začal. Quentine nedokázala myslet na nic jiného, než, že se chce dostat do koleje ke svým přátelům, „Do Nebelvíru?“ pokračoval klidně hlásek, „Ale ty by ses náramně hodila do Havraspáru. Jsi hodně chytrá. Ale nechybí ti ani odvaha. Umíš přiložit ruku k dílu i si tvrdě jít za svým. Tak co s tebou.“ Vypadalo to, že se zamýšlí, „Dobře, takže tu volbu nechám na tobě. Kdo chce tam, pomozme mu tam. Bude to tedy NEBELVÍR!“ poslední slovo klobouk vykřikl.
Nebelvírský stůl se rozburácel a Quentine si k nim utíkala sednout, jak nejrychleji to šlo. Viděla, jak na ní mávají Lily s Melindou a Siriuse s Jamesem, jak zuřivě buší do stolu. Zjišťovala, že sklidila asi zatím nejdelší ovace vůbec. Byla šťastná. Poprvé opravdu šťastná. Posadila se mezi Lily a Melindu, které jí tam udělaly místo.
„Cos dělala?“ zeptala se Lily, „Myslím, proč si tak promočená.“
„Hledala jsem dno jezera.“ Rozesmála se Quentine. Vytáhla hůlku a jediným kouzlem vodu ze svého oblečení odčarovala.
Pak už se jenom dívali na to, jak jsou ostatní prvňáčci zařazovaní. Bill Weasley skončil také v Nebelvíru. Brumbál mluvil. Ale Quentine byla tak utahaná, že ho co chvíli přestávala vnímat.
„Pojď.“ Zatahala ji Melinda za rukáv, „Už se jde do ložnic.“
„Nebelvírští prvňáčci za mnou!“ slyšela jsem hlaholit Lily od vstupních dveří. Vzápětí se k ní přidal i Remusův hlas.
„Jsou prefekti.“ Vysvětlila Melinda, „A Lily ještě ke všemu primuska. Musí se postarat o prvňáčky, ukázat jim, jak to tu chodí. Ale povedou je oklikami. Takový každoroční žert. Zítra netrefí na snídani.“ Quentine se usmála.
Vyrazily společně a asi za deset minut stály u portrétu buclaté dámy v růžových šatech.
„Heslo?“ zeptala se úsečně. V tu chvíli se k nim připojili i James, Sirius a Petr.
„Roztřesený sliz.“ Odpověděla Melinda.
„Velmi správně.“ Přisvědčila buclatá dáma. Její portrét se odklopil od stěny a oni mohli vstoupit dovnitř. Ve společenské místnosti panoval čilý ruch, ale bylo tam krásně teplo od ohně v krbu.
„Heslo si zapamatuj.“ Upozornila Melinda Quentine, „Jinak tě nepustí dovnitř a tvrdnout venku, než někdo přijde, není moc příjemné.“ Vyšly po schodech a otevřely dveře s nápisem čtvrtý ročník. Uvnitř je ale ticho nečekalo.
„Holkíí!“ vypísklo blonďaté stvoření u postele nejvíc vzadu, „Tak co bylo o prázdninách. Teď nepůjdeme spát, dokud si všechno nevypovíme!“
„Connie,“ Melinda se na ni zamračila, „Jestli okamžitě nezmlkneš, přičaruju ti na nos černou bradavici.“
„Ne!“ vylekala se Constancie, „To bys neudělala.“
„S chloupkem, Connie. S dlouhým černým chloupkem. A myslím to vážně.“
„Ale neříkej mi Connie. To je jenom jedna kráva z mudlovského časopisu pro děti.“
„Connie, já tě varuju.“
„Už mlčím.“
„Tahle postel je asi tvoje.“ Ukázala Melinda Quentine na prostřední dál od Connie, „Dobrou noc.“ A padla na postel, co nejdál od Constancie. Quentine si stáhla boty a tak jak byla se také uložila ke spánku. Sotva už vnímala, že za nedlouho přišla i Lily a padla na zbývající volnou postel. Pak už byl jenom slastný spánek.
Komentáře
Přehled komentářů
Je to fakt hezky a povedeny.
oouhááááááááá.....
(Aranel Anarion, 29. 1. 2010 0:16)
Roztřesený sliz? No nazdar... už to nehul!!!
Jinak super kapča!!!
Bezva
(Alasëa, 26. 1. 2010 19:28)Už jsem si skoro myslela, žes usnula zimním spánkem, ty ses ale zjevně rozhodla nadělit nám dlouhou kapitolu. Tím lépe, alespoň se člověk mohl pořádně začíst. :-)
:D
(wocass, 19. 1. 2010 16:08)ááá další díl mojí povídky! to jsem ráda, to jsem ale moc ráda xP asi abych začla psát tu pro tebe :D
Pekny
(Loryta, 9. 2. 2010 18:33)