1. Kapitola - Odjezd
18. 6. 2009
„Je mi už sedmnáct, mami, neboj. Mně se nic nestane.“ Quentina Marková věděla, že odjíždí na tolik rozdílné místo, že to pro ni bude šok. Ale pro mámu to bude těžší. Vysvětlit úřadům, proč její jediná dcera tak náhle zmizela. V téhle době je nebezpečné se lišit. Na mámu pravěpodobně padne stín podezdření a až se Quentine za rok vrátí, bude to ještě horší. Komunisti jsou zrůdy. Smutně zavrtěla hlavou. S maminkou se loučily v obývacím pokoji, ze kterého se měla přemístit do Anglie. Česká kouzelnická škola - institut Pentagramus - získala s anglickými Bradavicemi zvláštní dohodu, podle které mohl každý rok přijet jeden student na výměný pobyt. A jako vůbec první vybrali Quentinu Markovou.
Quentine často přemýšlela nad svým jménem. Maminka si tím způsobem přidělala spoustu zbytečných problémů, ale trvala na tom opravdu tvrdě a několika užitečnými kouzly dosáhla toho, že Quentine byla jediná toho jména v Československu. Ve škole s tím měla potíže. Ostatní děti ji utlačovaly. Smály se jí. Maminka ji také tajně učila několik jazyků. Hlavně angličtinu. A byl desátý srpen 1988. Ode dveří bytu se ozval zvonek.
„Už je tady.“ Povzdechla si paní Marková. Ještě jednou Quentine objala a šla otevřít. Dovnitř vešla mladá žena, světlolasá a s rovným nosem. Quentine soudila, že jí může být tak něco ke třicítce.
„Good evening.“ Pozdravila. Quentine jí odpověděla.
„Vezmu teď vaší dceru na místo, kde bude přechodně bydlet. Říká se tomu internát.“ Pokračovala žena, jakoby naučený monolog. Takže internát, pomyslela si Quentine. Spousta lidí, kterým budu sotva rozumět.
Ještě naposledy políbila maminku. Pak pevně chytila kufr a nechala vychovatelku, aby ji chytila za loket. Poslední, co zahlédla, než ji nemilosrdně vtáhla do temnoty, byla slza na maminčině tváři.
A tak stály před budovou. Byla nízká a nenápadně se krčila mezi ostatnímy budovami Londýnské ulice, která byla mimochodem mnohem špinavější, než si jí Quentine představovala. Když vešly hlavním vchodem dovnitř, uhodil ji do nosu ostrý zápach desinfekce. Budova byla ve vnitř vyšší, než vypadala z venku. Vychovatelka ji vedla chodbou doprava a na další odbočce doleva. Při tom jí vyložila řád ústavu. Jasně, pomyslela si Quentine, nesmí se tu téměř nic, jako ostatně na všech internátech. Pak se zastavily u dveří s číslem 113.
„Tohle bude tvůj pokoj.“ Prohlásila vychovatelka, potichoučku ťukla do dveří a bez vyzvání vstoupila. Pokoj byl malý a obsahoval dva psací stoly, jednu velkou staromódní skříň a palandu sestávající ze vou chatrných postelí. Dále pokoj obsahoval dívku. Měla černé vlasy a byla neuvěřitelně drobounká. Kolem očí měla vykouzlené černé kruhy od líčidla. Když vešly, otočila se.
„Melindo, tohle je tvoje nová spolubydlící.“ Prohlásila vychovatelka, „Pěkně ji přivítej.“
„Ano, slečno.“ Melinda se obrátila zpět k psacímu stolu.
„Nechám tě se zabydlet. Melinda ti jistě ráda všechno ukáže.“ S těmito slovy opustila vychovatelka místnost. Melinda nečekaně vstala. Quentine si chvíli myslela, že míří k ní, dívka však pouze zavřela dveře a posadila se zpátky ke stolu.
„Ehm,“ odvážila se Quentine, „Já se jmenuju Quentine Marková.“
„Já jsem Melinda Nuroková.“ Dívka se na ní upřeně zadívala tmavě modrýma očima, „Ale skoro všichni tady mi říkají Dráp.“ Quentine měla dojem, že uviděla kraťounký záblesk v jejím oku, „Chceš mi tak taky říkat?“
„Mě se Melinda líbí víc,“ odpověděla Quentine po krátké rozvaze, „Chceš, abych ti tak říkala?“
„Ne.“ Melinda to téměř vyhrkla, pak se otočila zpátky ke stolu. Quentine měla pocit, že tohle na pořádnou konverzaci nestačí.
„A proč ti tak říkají?“ zeptala se snaživě. Melinda zvedla jediný prst. Quentine téměř uskočila, když uviděla nehet. Byl natřený na černo a zastřižený do špičky.
„A jak mám říkat tobě?“ zeptala se nečekaně přívětivě Melinda.
„Nevím, asi Quentine.“
„Můžeš si vzít půlku skříně. A spíš nahoře. Já mám hrůzu z výšek.“ Melinda se moc hezky usmála, „Myslím, že tě budu mít ráda.“
Sdělila Quentine, „Za deset minut bude večeře. To máš tak akorát čas se převléct do uniformy.“
„My máme uniformy.“
„Jasně. Vždycky jsou uniformy.“ Melinda smutně zavrtěla hlavou, „I když je to svazování osobní svobody.“
Quentine si připadala trochu, jako svázaná. Uniforma byla nepohodlná, s dlouhými škorbenými rukávy a dlouhou škrobenou sukní. Patřil k ní i vysoký límec, o kterém ale Melinda prohlásila, že není povinný a nosí ho jenom šplhouni. Celý hábit byl z podivné, šedé látky, která škrábala a špatně se oblékala. Když se Quentine prohlížela v zrcadle, usoudila, že vypadá tak o dvacet let starší a těhotná.
„Vážně to musíme mít na sobě?“ zeptala se Melindy sklesle. Drobounká dívka vypadala v uniformě podivně uhlazeně, asi jako schovanka klášterní školy.
„Jenom na večeři a na ranní nástup, neboj.“ Utěšovala ji její spolubydlící, „Zbytek času můžeš nosit, co chceš.“
K internátním budovám patřila i velká jídelna. Bylo v ní několik desítek dětí i dospívajících a pár vychvatelek. Ty se všechny až pozoruhodně podobaly ženě, která sem Quentine doprovázela. Jídlo nestálo za moc. Od Melindy se Quentine dozvěděla, že jsou to zbytky od oběda, takže žádný luxus. Že je prý učí chudobě a…Melinda vyslovila se zřejmým sebezapřením slovo, kterému Quentine nerozuměla.
„Co to znamená, to poslední.“ Zeptala se.
„To je něco, jako…“ Melinda se zamyslela, „pokora, akorát v horším slova smyslu.“
Večer se obě uložily ke spánku. Quentine se zavřely oči a právě v tu chvíli Melinda promluvila.
„Ty jdeš do Bradavic do sedmého ročníku, co?“ zeptala se.
„Hmm.“ Quentine neměla sílu na nic delšího.
„Já taky.“ Pak bylo chvíli ticho, „Víš, co?“ navrhla Melinda za okamžik, „Zítra tě vezmu na prohlídku Londýna.“
„To bude fajn.“ Přikývla Quentine, neschopná vzdorovat, „Ale můžeme si vzít normální šaty, že jo.“
„Jasně. A taky bych ti měla vymyslet nějaké lepší oslovení. Quentine je moc dlouhé.“
„Hmm.“ Quentine usnula. Měla však ještě dojem, že v polospánku slyší, jak Melinda dál rozvíjí svoje myšlenky.
Quentine často přemýšlela nad svým jménem. Maminka si tím způsobem přidělala spoustu zbytečných problémů, ale trvala na tom opravdu tvrdě a několika užitečnými kouzly dosáhla toho, že Quentine byla jediná toho jména v Československu. Ve škole s tím měla potíže. Ostatní děti ji utlačovaly. Smály se jí. Maminka ji také tajně učila několik jazyků. Hlavně angličtinu. A byl desátý srpen 1988. Ode dveří bytu se ozval zvonek.
„Už je tady.“ Povzdechla si paní Marková. Ještě jednou Quentine objala a šla otevřít. Dovnitř vešla mladá žena, světlolasá a s rovným nosem. Quentine soudila, že jí může být tak něco ke třicítce.
„Good evening.“ Pozdravila. Quentine jí odpověděla.
„Vezmu teď vaší dceru na místo, kde bude přechodně bydlet. Říká se tomu internát.“ Pokračovala žena, jakoby naučený monolog. Takže internát, pomyslela si Quentine. Spousta lidí, kterým budu sotva rozumět.
Ještě naposledy políbila maminku. Pak pevně chytila kufr a nechala vychovatelku, aby ji chytila za loket. Poslední, co zahlédla, než ji nemilosrdně vtáhla do temnoty, byla slza na maminčině tváři.
A tak stály před budovou. Byla nízká a nenápadně se krčila mezi ostatnímy budovami Londýnské ulice, která byla mimochodem mnohem špinavější, než si jí Quentine představovala. Když vešly hlavním vchodem dovnitř, uhodil ji do nosu ostrý zápach desinfekce. Budova byla ve vnitř vyšší, než vypadala z venku. Vychovatelka ji vedla chodbou doprava a na další odbočce doleva. Při tom jí vyložila řád ústavu. Jasně, pomyslela si Quentine, nesmí se tu téměř nic, jako ostatně na všech internátech. Pak se zastavily u dveří s číslem 113.
„Tohle bude tvůj pokoj.“ Prohlásila vychovatelka, potichoučku ťukla do dveří a bez vyzvání vstoupila. Pokoj byl malý a obsahoval dva psací stoly, jednu velkou staromódní skříň a palandu sestávající ze vou chatrných postelí. Dále pokoj obsahoval dívku. Měla černé vlasy a byla neuvěřitelně drobounká. Kolem očí měla vykouzlené černé kruhy od líčidla. Když vešly, otočila se.
„Melindo, tohle je tvoje nová spolubydlící.“ Prohlásila vychovatelka, „Pěkně ji přivítej.“
„Ano, slečno.“ Melinda se obrátila zpět k psacímu stolu.
„Nechám tě se zabydlet. Melinda ti jistě ráda všechno ukáže.“ S těmito slovy opustila vychovatelka místnost. Melinda nečekaně vstala. Quentine si chvíli myslela, že míří k ní, dívka však pouze zavřela dveře a posadila se zpátky ke stolu.
„Ehm,“ odvážila se Quentine, „Já se jmenuju Quentine Marková.“
„Já jsem Melinda Nuroková.“ Dívka se na ní upřeně zadívala tmavě modrýma očima, „Ale skoro všichni tady mi říkají Dráp.“ Quentine měla dojem, že uviděla kraťounký záblesk v jejím oku, „Chceš mi tak taky říkat?“
„Mě se Melinda líbí víc,“ odpověděla Quentine po krátké rozvaze, „Chceš, abych ti tak říkala?“
„Ne.“ Melinda to téměř vyhrkla, pak se otočila zpátky ke stolu. Quentine měla pocit, že tohle na pořádnou konverzaci nestačí.
„A proč ti tak říkají?“ zeptala se snaživě. Melinda zvedla jediný prst. Quentine téměř uskočila, když uviděla nehet. Byl natřený na černo a zastřižený do špičky.
„A jak mám říkat tobě?“ zeptala se nečekaně přívětivě Melinda.
„Nevím, asi Quentine.“
„Můžeš si vzít půlku skříně. A spíš nahoře. Já mám hrůzu z výšek.“ Melinda se moc hezky usmála, „Myslím, že tě budu mít ráda.“
Sdělila Quentine, „Za deset minut bude večeře. To máš tak akorát čas se převléct do uniformy.“
„My máme uniformy.“
„Jasně. Vždycky jsou uniformy.“ Melinda smutně zavrtěla hlavou, „I když je to svazování osobní svobody.“
Quentine si připadala trochu, jako svázaná. Uniforma byla nepohodlná, s dlouhými škorbenými rukávy a dlouhou škrobenou sukní. Patřil k ní i vysoký límec, o kterém ale Melinda prohlásila, že není povinný a nosí ho jenom šplhouni. Celý hábit byl z podivné, šedé látky, která škrábala a špatně se oblékala. Když se Quentine prohlížela v zrcadle, usoudila, že vypadá tak o dvacet let starší a těhotná.
„Vážně to musíme mít na sobě?“ zeptala se Melindy sklesle. Drobounká dívka vypadala v uniformě podivně uhlazeně, asi jako schovanka klášterní školy.
„Jenom na večeři a na ranní nástup, neboj.“ Utěšovala ji její spolubydlící, „Zbytek času můžeš nosit, co chceš.“
K internátním budovám patřila i velká jídelna. Bylo v ní několik desítek dětí i dospívajících a pár vychvatelek. Ty se všechny až pozoruhodně podobaly ženě, která sem Quentine doprovázela. Jídlo nestálo za moc. Od Melindy se Quentine dozvěděla, že jsou to zbytky od oběda, takže žádný luxus. Že je prý učí chudobě a…Melinda vyslovila se zřejmým sebezapřením slovo, kterému Quentine nerozuměla.
„Co to znamená, to poslední.“ Zeptala se.
„To je něco, jako…“ Melinda se zamyslela, „pokora, akorát v horším slova smyslu.“
Večer se obě uložily ke spánku. Quentine se zavřely oči a právě v tu chvíli Melinda promluvila.
„Ty jdeš do Bradavic do sedmého ročníku, co?“ zeptala se.
„Hmm.“ Quentine neměla sílu na nic delšího.
„Já taky.“ Pak bylo chvíli ticho, „Víš, co?“ navrhla Melinda za okamžik, „Zítra tě vezmu na prohlídku Londýna.“
„To bude fajn.“ Přikývla Quentine, neschopná vzdorovat, „Ale můžeme si vzít normální šaty, že jo.“
„Jasně. A taky bych ti měla vymyslet nějaké lepší oslovení. Quentine je moc dlouhé.“
„Hmm.“ Quentine usnula. Měla však ještě dojem, že v polospánku slyší, jak Melinda dál rozvíjí svoje myšlenky.
Komentáře
Přehled komentářů
to je fakt pekny:)
jooooooooooo
(wocass, 19. 6. 2009 12:50)joooo to je good!!! To se mi líííííííííííbííííííííííí to je fakt dobrý, se už těšim jak to bude dál! Fakt originální nápad
.........,..........
(maja, 24. 9. 2009 10:23)