Náš příběh - Kniha 1. - Nancy 2. část
Kapitola 5. – Ty nejhorší/nejlepší prázdniny vůbec
„Prý mám odvézt jenom slečnu Pat,“ domácí skřítka Georgia přijela na nádraží Kings-cross autem. Nebo alespoň něčím, co jako auto vypadalo.
„To přece nejde,“ namítla jsem rozhořčeně a pokusila se jí odstrčit, „Copak jsi se zbláznila?“
„Ne!“ vypískla skřítka a znovu mě odmítla pustit do auta, „Paní přikázala slečnu Nancy nevozit. Slečna Nancy je ostuda, říkala. Se slečnou Nancy už nemáme nic společného.
„Cože?“ vyjekla jsem v záchvatu paniky, „A co mám teď podle tebe dělat?“
„Georgia neví,“ pokrčila rameny, „Slečna Nancy je ostuda.“ S těmi slovy naskočila za volant a auto přímo před mýma očima zmizelo.
***
Svou první noc venku jsem strávila v jednom parčíku nedaleko nádraží. Bylo teplo a nebýt toulavé kočky, která mě vyrušila, byla bych se možná i vyspala. Pořád jsem nemohla uvěřit situaci do které jsem se dostala tou děsivou souhrou náhod. Já, téměř šestnáctiletá, ale bez možnosti používat kouzla tak, aby mě nevyhodili ze školy, jsem se ocitla úplně sama v Londýně. Vlastně úplně sama na celém světě.
Netuším, jak jsem tu první noc v tom parku přežila Příšerně jsem se bála. Byla jsem tak vyděšená, že jsem v každém stínu viděla násilníka, který mě chce zabít. Pořád jsem měla pocit, že mě někdo sleduje. Bylo to nesnesitelné. Když se mi konečně podařilo usnout, měla jsem noční můru plnou vyděšeného křiku, smrtelného chroptění a především krve. Spousty krve. Když se objevila ta kočka, vlastně mě zachránila přede mnou.
Kolem už byla spousta světla, když jsem se odhodlala vstát z lavičky, která mi sloužila, jako postel. Prohledala jsem kufr a našla jenom láhev balené vody. Nedokázala jsem si vzpomenout, jak se tam voda dostala, ale byla jsem ráda, že mám aspoň, co pít.
Slunce hřálo a vypadalo to, že bude znova hezký den. Rozčesala jsem si vlasy z culíku a nechala si je rozpuštěné. Málokdy jsem si tenhle luxus dovolila. Vstala jsem, vysunula rukověť kufru a vyrazila.
Vyšla jsem z parčíku a zastavila se, protože jsem zaslechla křik a rozzlobené kroky. Nechtěla jsem se hned po ránu zamotat do nějakého sporu.
„Jdi do háje, ty stará rašple!“ uslyšela jsem mužský hlas. Vzápětí se dveře domku jenom kousek ode mě rozletěly a zevnitř vyběhl Sirius Black a za ním vyletěl jeho kufr.
„Vypadni z mého domu a už se nikdy nevracej, ty krvezrádče!“ zaječela stará žena, která za ním kufr vyhodila.
„To bych se dřív musel zbláznit, než abych se vrátil.“ Zakřičel na ní Sirius. Stařena chytila dveře a zabouchla, „Ani kdybych měl chcípnout hlady, sem už nikdy nevkročím.“ Zařval ještě naposledy Sirius Black. Pak se otočil, sedl si na svůj kufr a položil si hlavu do dlaní. To, čeho jsem byla svědkem mě zmátlo. Sirius působil vždycky tak sebejistě. Byla jsem si jistá, že je z rodiny, kde všichni do jednoho chodili do Nebelvíru a navzájem se milují. Nevěděla jsem, co dělat a tak jsem prostě zůstala stát na místě.
Sirius spustil ruce a otočil hlavu, jakoby si uvědomil, že ho někdo pozoruje. Na okamžik mě hypnotizoval očima. Pak vstal, popadl svůj kufr a rychle ke mě přešel.
„Co tu chceš?“ zeptal se neurvale. Zamračila jsem se.
„Já můžu být kde chci.“ Odsekla jsem.
„Tak ale buď na místě, kde já nejsem.“ Řekl mi příkře, otočil se na patě a táhnouc svůj kufr za sebou vyrazil ulicí doprava.
„Počkej!“ zavolala jsem za ním a rozeběhla se, abych ho dohonila.
„Co chceš?“ zopakoval otázku, ale nezpomalil a zahnul za roh, takže jsem musela vedle něj poklusávat, abych mu stačila.
„Prosím, zastav!“ do očí mi vhrkly slzy, „Já už to nevydržím!“ Zastavil se. Rychle se na mě obrátil, popadl mě za bradu a prohlédl si modřinu na mojí čelisti.
„Za tohle můžu já, je to tak?“ zeptal se. Místo odpovědi jsem přikývla, „Tak povídej, Nancy.“ Vybídl mě. Převrátil svůj kufr a posadil se na něj. Pak mi gestem naznačil, že si mám přisednout, „Proč nejsi doma?“
„Celou noc jsem byla v tom parku naproti vašemu domu.“ Řekla jsem prostě, „Protože mě vyhodili z baráku. Teta už se mnou nechce mít nic společného, protože chodím do Zmijozelu.“ Znovu jsem zavzlykala.
„Nebreč,“ Sirius Black mě vzal nečekaně kolem ramen a přitáhl si mě k sobě, „Máme toho společného víc, než bys myslela.“ Dodal potom, „Mě matka vyhodil, protože jsem v Nebelvíru. Nestěžuju si. Doma to bylo k nesnesení.“ Podíval se na mě, „My bychom si potřebovali vyměnit kolej, co říkáš?“ to mi připomnělo Nancy a tak jsem se znovu roztřásla, „Tak nebreč,“ napomenul mě znovu Sirius, „Máš nějaký plán?“ zeptal se posléze. Zavrtěla jsem hlavou a popotáhla nosem, „Já ano. Půjdu za Jamesem. Je to dost daleko a já nemám žádné peníze. Ale kousek od něj bydlí Lily Evansová. Myslím, že by ti pomohla.“
„To...to asi těžko.“ Zavrtěla jsem hlavou. Sirius si povzdechl.
„Pokud jsem tomu dobře rozumněl, tak kousek od ní bydlí i Srabus.“
„Neříkej mu tak!“
„Tak fajn, no tak kousek od ní bydlí i Snape.“
„Jak daleko je to?“
„Z Londýna asi stopadesát mil.“
„Stopadesát?! A to chceš jít pěšky? To jsi se zbláznil!“
***
Přestože s rodiči jsme v Londýně byli mnohokrát, tentokrát to bylo jiné. Především proto, že kromě obhlížení památek, jsme se hlavně snažili sehnat něco k jídlu. Siriusovi se podařilo někde skapsovat dvě suchá jablka, jenomže to zdalek nestačilo na celý den. Naše cesta nás dovedla až k Temži. Po nábřeží táhly houfy turistů. Bylo vedro a my dva s kufry jsme byli nápadní.
„Měli bychom se vrátit zpátky na Kings-cross.“ Navrhla jsem, „Třeba někde seženeme peníze na jízdenku.“
„Mám lepší nápad.“ Sirius si prohlížel dav turistů, „Umíš zpívat, že ano.“
„Proč se na to ptáš?“ zeptala jsem se nejistě, „Ano, umím.“
„Tak koukej,“ vytáhl z kufru bedýnky, a starý mikrofon.
„To snad nemyslíš vážně...“ začala jsem, ale to už mi mikrofon vrazil do ruky a zapl hudbu. Poznala jsem Abbu už podle předehry. Sirius poslouchá Abbu, napadlo mě a při té představě jsem se musela usmát. Jenomže pak mi došlo, proč držím v ruce mikrofon a zděsila jsem se. Sirius přede mě pečlivě položil prázdnou čepici. Uvědomila jsem si, že je to moje čepice ve chvíli, kdy jsem si všimla, že můj kufr je také otevřený. Rychle jsem se na něj posadila, abych se nezhroutila. To si vážně dělá srandu?
„Zpívej,“ sykl na mě, „Slibuju, že si tě nikdo nebude všímat.“ Váhavě jsem začala: „So I say thank you for the music...“
Sirius vyskočil do vzduchu a udělal přemet. Zalapala jsem po dechu, protože tohle jsem opravdu nečekala. Z davu se ozvaly nadšené výkřiky diváků a do mé čepice dopadla první mince, když Sirius začal předvádět jakousi složitou sestavu, o které jsem si byla jistá, že bych ji nikdy nedokázala ani napodobit.
Vzpomněla jsem si, že mám zpívat, ale viděla jsem, že si mě, přesně, jak to Sirius slíbil, stejně nikdo nevšímá. Do čepice mi pršely další mince.
Najednou jsem ale uslyšela zapískání píšťalky a uviděla několik policistů v uniformách, jak se k nám řítí po nábřeží. A sakra, stihla jsem si pomyslet.
„Siriusi!“ křikla jsem. Zareagoval téměř okamžitě.
„Mizíme!“ přikázal. Chytil oba naše kufry a neuvěřitelně rychle vyrazil po nábřeží. Popadla jsem čepici s penězi. Na okamžik jsem zaváhala, ale pak jsem nechala bedýnky s mikrofonem ležet tak, jak byly a rozeběhla jsem se za Siriusem.
Tři strážníci za námi pořád běželi.
„Oxford Street je rozkopaná,“ slyšela jsem Siriuse křičet, „Ztratíme se jim!“
„To je strašně daleko, tak daleko jim neutečeme!“ namítala jsem také za běhu.
„Máš lepší nápad?“ Na chvilku jsem se zamyslela.
„Ano, mám.“
***
Když jsem nenápadně vykoukla zpoza rohu, málem jsem se srazila s podsaditou stařenkou, která vedla na procházku svého psa. Když uviděla, že za rohem nestojím sama, málem si předemnou odplivla.
„Mládež jedna, že se nestydíte, takhle veřejně.“ Ignorovala jsem jí. Bývaly doby, kdy bych se jí to snažila vysvětlit. Možná, že mě Zmijozel přece jenom trochu zkazil.
Přeběhli jsme ulici a vešli dovnitř do nádražní budovy. Už se stmívalo a lidí tady ubívalo. Ti, co jeli domů z práce už byli pryč. Ti, co jeli na noční směnu ještě nedorazili. Přešla jsem rychle přes halu k okénku.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem postarší paní za sklem, „Jak daleko bych se dostala, kdybych chtěla jet směrem na Godrikův důl a měla jenom...“ bleskurychle jsem vydělané peníze vydělila dvěma, „A měla jenom 5 liber a třicet jedna pencí?“
„Slečno vy si ze mě utahujete, že ano?“ zeptala se paní příkře.
„Ne.“ Zavrtěla jsem hlavou, „Vážně ne.“
„Dobrá, počkejte, podívám se.“ Naťukala něco do počítače na jehož obrazovku jsem neviděla, „Dostala byste se do vsi Malá svatá, slečno. To je od Godrikova dolu ještě asi pětadvacet mil. Chcete tam lístek?“
„Ano, dvakrát, prosím.“ Přikývla jsem sebevědomě. Když jsem jí předávala peníze, náhle mě Sirius chytil za loket.
„Našli nás, padáme.“ Ohlédla jsem se. Opravdu tam stáli tři udýchaní policisté. Omyl. Teď už nebyli jenom tři. Rychle jsem popadla lísky a svůj kufr a nenápadně se do Siriuse zavěsila. Rychle jsme přešli halou a zamířili k nástupištím.
„Tady,“ ukázala jsem na vlak, který se právě chystal k odjezdu.
„Vlez dovnitř, podám ti kufry,“ pobídl mě Sirius a ohlédl se, „Ale pospěš si.“
Nemusel mě dlouho pobízet. Vyskočila jsem na stupátko vlaku. Právě, když jsem zvedala druhý kufr, vagón se pohnul.
„Rozjíždí se to!“ vykřikla jsem a rychle přendala kufr za sebe, aby mohl Sirius naskočit dovnitř, „Honem!“ v tu chvíli mu ale na rameno dopadla ruka policisty.
„Teď půjdete se mnou, mladý muži.“
„Siriusi!“ vykřikla jsem vyděšeně, protože vlak začal vyjíždět ze stanice. Viděla jsem, jak se Sirius vší silou strážníkovi vytrhl a rozeběhl se za ujíždějícím vlakem.
„Chyť se!“ zavolala jsem na něj a napřáhla k němu ruku. Pokusil se jí zachytit. Vlak nabíral stále větší rychlost. Prsty mu sklouzly po mé dlani, „Tak se chyť!“ vykřikla jsem, protože jsem si uvědomila, že nástupište téměř končí. V tu chvíli jsem ucítila pevný stisk jeho dlaně a vší silou jsem se vrhla dozadu do uličky. Sirius přistál na mě a dveře, které jsem až do té doby držela, se se syčením zabouchly. Zasténala jsem a strčila do něj, aby ze mě slezl. Když se nehýbal, šťouchla jsem do něj silněji.
„Jsi v pořádku?“ zeptala jsem se.
„Jistěže je.“ Ozval se za mnou hluboký hlas, „A jestli se oba okamžitě nezvednete, zauzluji vám kouzlem nohy.“ Rychle jsem ze sebe Siriuse, který zasténal shodila a vyskočila, abych se mohla otočit. Sirius se také zvedl. Před námi stál rozložitý muž. Byl nepochybně velmi mladý, o tom neohlo být sporu. Měl tmavou pleť a černý oblek ve kterém mu muselo být strašné vedro. Udělal rychlý pohyb rukama a oba nás chytil. Každého za jedno ucho.
„Jdeme.“ Prohlásil a odtáhl nás do nejbližšího volného kupé.
„Děcka pitomý,“ prohlásil když za námi pečlivě zatáhl závěsy, aby do kupé nebylo z chodbičky vidět, „Hledám vás už skoro čtyři hodiny.“
„Kdo jste?“ zeptala jsem se vyděšeně a zvedla jsem se z podlahy, kam jsem upadla. Sirius vytáhl hůlku a protože mi to připadalo, jako dobrý nápad, napodobila jsem ho, „Co po nás chcete?“
„Být vámi, tak ty hůlky zase rychle schovám.“ Upozornil nás muž klidně, „Jsem z ministerstva kouzel. Jmenuji se Kingsley Pastorek.“
„Z ministerstva?“ zareagoval Sirius.
„Ano, přesně tak.“ Přikývl Kingsley, „Hledám vás od té doby, co vás málem chytila mudlovská policie. Myslíte si, že by jim nepřipadalo divné, kdyby vám prohledaly kufry a našli v nich učebnice kouzel?“
„Ale pane, my...“ začala jsem.
„Nejsem tady od toho, abych vás zatkl.“ Přerušil mě, „Obě vaše rodiny byly vyrozuměny o vašem chování a obě nám shodně odpověděly, že s vámi nechtějí mít nic společného.“ Na okamžik se odmlčel, „Jsem tady, abych se ujistil, že už nebudete provádět takové hlouposti, abychom vás nemuseli přinutit jít do domova pro kouzelnickou mládež.“
„Ne, pane,“ vyhrkla jsem, „Jedeme teď k přátelům...“
„James Potter a Severus Snape,“ přerušil mě znovu, „Ano, pokud vím, tak ale jedete do nějakého městečka, které se jmenuje Malá svatá.“
„Na delší cestu jsme neměli, pane.“ Sklonila jsem hlavu a zrudla.
„Vezměte si to,“ vrazil mi nečekaně do ruky dvacetilibrovou bankovku.
„Ale...“ zaprotestovala jsem. Ozvalo se zaklepání a dveře kupé se otevřely. Dovnitř se nahrnula skupina mladých lidí s krosnami.
„Berte to, jako půjčku,“ řekl Kingsley a zmizel v uličce. Rychle jsem strčila bankovku do kapsy, aby ji hippie, kterých se k nám do kupé nacpalo šest, nezahlédli. Tolik peněz. A on nám je prostě dá.
„Hele, votravoval vás ten týpek v saku, slečinko?“ zeptal se nejblíž stojící mladík s nemytými vlasy do půlky zad.
„Ne.“ Ozval se rázně Sirius, který právě vyzvedl oba naše kufry do přihrádky na zavazadla, „Sedni si k oknu.“ Vybídl mě tiše a sám se posadil vedle mě.
„No tak, copak je to tvoje manželka?“ zeptal se znovu hippie a posadil se naproti mě.
„Tak trochu,“ Siriusovi zacukalo v koutcích.
„Počkej, to jako fakt?“ zeptal se hippie.
„Dej mi pokoj,“ Sirius si přetáhl přes hlavu cíp bundy a nečekaně se mi hlavou opřel o rameno, předstíraje, že spí. Chytil mojí pravou ruku a ovinul si jí kolem pasu. Otočila jsem hlavu a trochu se sklonila, aby měl mé rty těsně u ucha a já si byla jistá, že mě slyší.
„Co to děláš?“ zasyčela jsem rozzlobeně.
„Zachraňuju ti život.“ Zašeptal nazpátek, „A taky to... no,“ zakoklt se, „No věneček. Teda, jako pro jiný příležitosti.“
Praštila jsem ho do břicha a vyskočila na nohy.
„Ty idiote!“ zařvala jsem na celé kupé a chytila rukověť svého kufru, „Že jsi debil, jsem věděla, ale že jsi takovej úchyl, to mě ani ve snu nenapadlo!“
„Tobě se o mě zdálo ve snu?“ fascinovaně sledoval, jak strhávám kufr z přihrádky na zavazadla. Zaprskala jsem, jako rozzuřená kočka.
„Jo!“ zaječela jsem, „Naposled po tom, cos mě nechal zmlátit!“
„Já nechtěl!“ ohradil se. Věděla jsem, že celé kupé nás pozorně sleduje.
„Já věděla, že to nebude fungovat. Netuším, co ty děláš v Nebelvíru, ani netuším, co bych tam dělala já, kdyby jsme se nevyměnily, a já tam byla, ale to je teď stejně jedno, když mě sestra vyšoupla už i z baráku!“ Náhle mi došlo, co to říkám a zakryla jsem si ústa rukou.
„Co je to Neb...“ začal hippie obrátila jsem se na něj a dala mu pěstí.
„Drž hubu!“ zaječela jsem. Bylo to odměněno pískotem a ohromeným potleskem celého kupé. Za toho randálu jsem vypochodovala a jala se utíkat uličkou a hledat další volné místo.
***
Seděla jsem v prázdném kupé a sledovala tmu za oknem. Svítící zářivka mi vadila. Trvalo mi zatraceně dlouho, než jsem tohle kupé našla a teď mě štvalo to světlo. Řekla jsem mu to. Jestli to z mé zmatené řeči pochopil, ví teď všechno. Je to důvod, proč tu není? Nebo to nechápe a já ho urazila tak, že už se mnou nepromluví ani slovo? Jestli je to tak, tak ať. Já s ním mluvit nepotřebuju. Nechci s ním mluvit. Už nikdy. Najdu Severuse. Je to můj nejlepší a jediný přítel.
Dveře kupé se otevřely, někdo vešel dovnitř a zavřel za sebou. Nemusela jsem zvedat hlavu. Ten někdo s sebou přinesl tíživé ticho. Ví to? Neví?
„Jdi pryč.“ Vyzvala jsem ho.
„Nejdřív mi zodpovíš otázku. Popravdě. Ne tak, jak si myslíš, že chci, abys mi odpověděla.“ Řekl tiše.
„Když ty nechceš, tak odejdu já.“ Vstala jsem a sáhla pro svůj kufr, ale chytil mě za zápěstí, „Pusť.“ Vyzvala jsem ho klidně.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Nancy,“ odpověděla jsem klidně a automaticky, „Nancy Bennetová. A teď mě pusť.“
„Ne.“ Ignoroval mou snahu se mu vytrhnout, „Chci pravdivou odpověď.“
„Jmenuju se Nancy, a teď mě ihned pusť,“ dožadovala jsem se. Pustil nečekaně moje zápěstí. Znovu jsem se posadila, „Děkuju.“ Řekla jsem po krátké chvilce zaváhání. Posadil se naproti mě a jal se na mě zírat, „Co je?“ zeptala jsem se nevrle.
„Umíš lhát dokonale.“ Vyčetl mi, „ale i ten nejlepší lhář se může podřeknout. Jak je to dlouho, co jste se vyměnily nadobro?“ zeptal se.
„Dej mi pokoj,“ položila jsem se přes sedadlo zády k němu a zavřela oči, rozhodnutá spát.
***
Nervózně jsem stepovala na prázdném nádraží. Nikde nebylo ani človíčka. Nevěděla jsem, co se děje a to mě strašlivě znervózňovalo. Chtěla jsem aby tu už byl. Aby byl u mě a aby byli oba v pořádku. Uslyšela jsem běžící kroky. A zároveň kola vlaku, která – brzdíc – skřípala po kolejích. Otočila jsem se a uviděla Siriuse, který přibíhal na nástupiště.
„Uteč, Pat!“ vykřikl.
Vlak zastavil a z něj vykročili, jako duchové lidé, které jsem znala. Severus Snape, má sestra, teta Wolfová, maminka s tatínkem. Byli tam úplně všichni, s kterými jsem kdy měla co dočinění. Opravář topení i uklízečka z banky. Vyděšeně jsem na ně zírala. Z vlaku vykročila skupina bradavických žáků. Lily Evansová, James Potter, Remus Lupin. V závěsu za nimi Bellatrix Blacková, Narcissa Blacková a Lucius Malfoy. Pak učitelé v čele s Brumbálem. Ti všichni mě i Siriuse obklopili. Pak náhle, jako by se Severus vzpamatoval. Přízračný lesk z jeho očí zmizel a on se ke mě vrhl.
„Uteč, Pat!“ vykřikl také a v jeho hlase zaznívalo zděšení, „Uteč! Zabijou tě, jsou zlí!“
„Uteč!“ přidal se k němu Sirius. Vykřikla jsem, ale byla jsem donucena sledovat, jak je několik přízraků včetně mé sestry strhává na zem. Vzápětí oba zmizeli v bílé mlze. Přízraky mě teď obklopily. Byly všude. Chytily mě za ruce a nohy, takže jsem se nemohla hýbat. Znovu jsem vykřikla.
„Siriusi! Severusi!“ zavolala jsem zoufale do tmy, která byla najednou všude kolem mě.
Někdo mě popadl za ramena a prudce se mnou zacloumal.
***
„Probuď se, Pat! Otevři oči!“ Prudce jsem zamrkala a zjistila, že ležím na sedačce vlaku a Sirius mě drží za ramena a třese se mnou.
„Jak jsi mi to řekl?“ vydechla jsem a posadila se. Ten sen byl tak děsivý.
„Pat, jsi v pořádku?“ zeptal se a pustil mě, aby se mohl znovu posadit na sedačku naproti mě, „Hrozně jsi křičela. A volala jsi jména.“
„Jména?“ nechápala jsem. Jak jsem se stále víc snažila vzpomenout si na to, co se mi zdálo, bylo to, jakoby mi moje noční můra, jako písek proklouzávala mezi prsty. Čím víc jsem se snažila rozpomenout se, tím míň jsem toho věděla.
„Volalas dvě jména,“ Sirius se na chvíli odmlčel, „Snapeovo a moje.“
„O můj Bože,“ složila jsem si hlavu do dlaní, protože jsem si vzpomněla na děsivý sen a roztřásla jsem se.
„Byl to jenom sen, Pat.“ Ucítila jsem jeho ruku na rameni, „Jenom sen.“
Tím jsem si ale nebyla jistá. Proč tam byli zrovna oni dva? Výjimečně se neprali. Jenom na mě oba křičeli, abych utekla. Co to mělo znamenat? Mohla jsem se ho zeptat. Seděl tady přímo předemnou. Mohla jsem mu tu otázku položit.
„Kolik je hodin?“ zeptala jsem se místo toho.
„Něco po půl třetí ráno. Za chvíli budeme na místě.“
„V Malé svaté?“
„Ne. Zatímco jsi spala, byl tu průvodčí. Koupil jsem nám lístky až do Godrikova dolu.“
„A kde bydlí Lily? A Severus?“ zeptala jsem se po chvilce mlčení.
„Já nevím, Pat,“ Promnul si oči, „Ale James to bude vědět.“
„Neříkej mi Pat,“ ohradila jsem se a když neodpovídal, podívala jsem se na něj pozorněji, „Vypadáš unaveně.“
„A jak ti mám říkat?“ zeptal se nevrle, „Moc jsem se nevyspal a mám příšerný hlad. Jo a taky nemáme čím zaplatit za jídlo, protože přirážka za jízdenku byla hrozně vysoká.“ Vstala jsem a zalovila v kufru.
„Na, včera jsem ho nesnědla celé.“ Podala jsem mu polovinu jablka, které někde sehnal. Hladově se do něj zakousl.
„A po mě chceš, abych uvěřil,“ prohlásil mezi sousty, „Že patříš do Zmijozelu?“
„Hele, já se o tom nechci bavit.“ Zchladila jsem ho, „Nikdy jsem netvrdila, že tam patřím. Jenom, že tam chodím.“
„Takže jste se vážně vyměnily,“ jeho tvář se rozzářila, ale pak se znovu zamračil, „Nerozumím tomu. Proč bys to dělala, Pat?“
„Říkej mi Nancy.“
„Dobře, ale když jsme sami, můžu používat tvoje skutečné jméno?“ přikývla jsem, abych mu dala najevo, že mu vycházím vstříc, „Pořád to nechápu. Tvoje sestra je zlá. Předpokládám, že tě k tomu přinutila.“ Zaváhal, „Proč jsi to prostě někomu neřekla, dostala by ses zpátky tam, kam patříš.“ Znovu se odmlčel a dojedl zbytek jablka, „Teď, když to vím, můžu jít za Brumbálem, nebo za MacGonagallovou.“
„Opovaž se.“ Zasyčela jsem, „Nic nevíš, rozumíš? Já jsem pořád Nancy Bennetová a tak taky budu dál žít. Nemám prostě na výběr.“
„Ale kdyby...“
„Žádné kdyby není.“ Vstala jsem, protože vlak začal brzdit, „I kdyby bylo, je to pořád moje slovo proti jejímu.“
„Ukaž,“ odstrčil mě a sundal oba těžké kufry na podlahu dřív, než jsem stihla něco namítnout. Pokrčila jsem rameny, vzala kufr za rukojeť a vydala se uličkou ke dveřím.
Hippiové v našem prvním kupé vystupovali také. Ten, kterého jsem praštila teď měl na oku monokla, ale přátelsky na mě kývl.
„Měli jste příjemnou noc?“ zeptal se.
„Ušla,“ přikývla jsem a sladce se usmála. Sirius mě znovu nevrle odstrčil a vzal za kliku dveří, protože vlak právě zastavil. Vystoupila jsem na peron za ním.
***
„Byla bys tak laskavá a alespoň si sedla?“ Sirius ležel natažený v seně, „Narozdíl od tebe bych si rád zdřímnul aspoň do svítání. A kromě toho nemá cenu zabývat se tím snem.“ Došlo mi, že má pravdu a tak jsem se posadila vedle něj. Ve starém seníku kousek od nádraží to krásně vonělo. Seno tu muselo být uskladněné sotva den, dva, protože bylo pořád vysušené sluncem a píchalo do zad, kdy jsem se položila.
„Krásný výhled.“ Sirius zíral dírou ve střeše na oblohu. Zvedl ruku a zabodl do ní prst, „Betelgeuse?“
„Ne. Altair,“ zavrtěla jsem se a zahrabala se hlouběji do sena, „A hned vedle Tazaret. Krásné jméno pro hvězdu. Ti dva se prý milovali. Ale teď mi prozraď, jak jsi prošel u zkoušky z astronomie.“ Uslyšela jsem, jak se chechtá a hromada sena se zachvěla. V zápětí jsem zjistila proč, když se vedle mě vynořil. Zachumlala jsem se ještě hlouběji. Takhle po tmě mě hrozně znervózňovala přítomnost někoho cizího.
„Spi,“ přikázala jsem mu přísně, „Stěžoval sis, že jsi unavený.“
„To jsem, ale chvilku to ještě vydržím,“ Teď se nade mnou skláněl. Zatáhla jsem hlavu mezi ramena. Najednou jsem se cítila strašně nepohodlně, „Povídej mi ještě o hvězdách.“ Požádal a položil se zpátky do sena, ale zůstal vedle mě, „Kde je Orion?“
„Orion je souhvězdí. To poznáš, jsou to tři jasné hvězdy vedle sebe a pár drobných...“
„Támhle?“ ukázal přesně na druhou stranu.
„Ne,“ v zápalu učitelství jsem ho chytila za zápěstí a namířila jeho ruku správným směrem.
„Krása,“ vydechl. Netušila jsem, že se při tom slově nedívá na hvězdy, ale na mě.
***
Bylo brzké ráno, když se Sirius Black vzbudil. Chviličku měl výpadek a netušil, kde je. Pak si vzpomněl a uvědomil si podivnou tíži na prsou. Ležel na zádech a jednou rukou objímal kolem ramen Pat, která mu ležela na hrudníku a spokojeně podřimovala. Kdyby to věděla, asi by ho zabila, pomyslel si, ale s uspokojením si všiml jejího šťastného výrazu ve tváři. Nikdy předtím ji ještě nepřistihl, s takovým výrazem. Byl si téměř jistý, že teď se jí žádná noční můra nezdá. Opatrně se postavil. Pat sklouzla do důlku, který zbyl po jeho těle, ale nevzbudila se.
Protáhl se a přešel k poli, které bylo hned za stěnou seníku. A hrozně se lekl, když uviděl mladou ženu sedící na zemi a opírající se o stěnu zvenčí.
„Ahoj,“ pozdravila a otočila k němu obličej. V tu chvíli ji poznal.
„Bláznivá Mária!“ téměř vykřikl, ale pak se přece jen ovládl a přisedl si k ní, „Co tu děláš? Myslel jsem, že tě zavřeli ke svatému Mungovi.“
„Taky, že jo.“ Přikývla zasněně, „Ale potom mě zase pustili. Prý, když nikomu neškodím, tak můžu jít.“
„A co děláš tady?“
„Vyrazila jsem na venkov. Ostatně jsem na odchodu, ale co tu děláš ty a...“ kývla hlavou směrem dovnitř budovy, „ona. Je moc hezká.“ Zkoumavě se mu zadívala do obličeje.
„Je to jenom kamarádka,“ pokrčil rameny Sirius.
„Od kdy ty máš jenom kamarádky?“ zasmála se Mária a zvedla se k odchodu. Sirius se také zvedl a podal jí ruku.
„Od té doby, co znám jí.“ Řekl smutně.
***
Když jsem se probudila, sluneční paprsky mi bloudily po tvářích. Lekl jsem se, že jsem zaspala, ale když jsem se posadila, teprve pak jsem si uvědomila, že to všechno nebyl jenom sen. Ležela jsem zachumlaná ve voňavém seně. Sirius seděl na kufru před budovou a opaloval se v paprscích nového slunce. Bylo už dost teplo. Vyhrabala jsem se z kupky a vstala. Sirius se napřímil a podíval se na mě, aby se vzápětí rozesmál.
„Vypadáš, jako voo-doo panenka,“ vysvětlil posléze.
„Trhni si.“ Ušklíbla jsem se na něj.
„Vem si,“ nabídl mi plnou hrst třešní.
„Děkuju,“ nacpala jsem si dvě do pusy, „Půjdeme?“ zeptala jsem se potom. Přikývl a vstal. Rychle se ke mě přiblížil a vytáhl mi několik stvolů sena z vlasů.
„Jestli chceš, aby se na tebe James přestal zlobit, budeš muset vypadat obstojněji.“ Upozornil mě.
„On se na mě zlobí?“ nechápala jsem.
„Dalas mu přece pěstí,“ vysvětlil, „Má kvůli tobě monokl.“ Přikývla jsem. To byla pravda a nemělo cenu to zapírat.
Vydali jsme se přes pole k městečku, které se jako půvabný šperk třpytilo v srdci krajiny. Když jsme došli na náměstí, Sirius s určitostí zahnul do leva. Cítila jsem se podivně. Na ulicích už byli další lidé, ale nebylo tu rušno, jako v Londýně a mě to strašlivě znervózňovalo. Připadala jsem si hrozně viditelná a to mi vadilo.
Přešli jsme několik čtvrtí a došli až k rodinému domku stojícímu za zeleným trávníkem s pečlivě udržovanými záhonky. Sirius bez zaváhání otevřel zahradní branku a došel až ke dveřím, kde zazvonil. Chvíli bylo jenom ticho. Pak se ozval mužský hlas.
„Jimmy, dojdi otevřít, prosím.“
„Jasně, tati,“ kroky a cvakání zámku. Dveře se pootevřely a v nich se objevil nedůvěřivý obličej. Když však James Potter uviděl svého nejlepšího přítele, otevřel dokořán.
„Siriusi! Co tady děláš?“ rozpřáhl náruč v udiveném gestu.
„Konečně jsem se sebral a utekl z domu.“ Pokrčil Sirius rameny, „Matka mě vyhodila, když jsem jí řekl, že Nebelvír bylo to nejlepší, co se mi kdy v životě stalo.“
„To je jenom dobře, pojď dál a...“ pak se James zarazil, protože si všiml mě, „Co tady dělá ona? To je ta druhá? Nancy?“ kývl nevraživě hlavou směrem ke mě.
„Já hned zase půjdu,“ ohradila jsem se, protože mi to bylo nepříjemné, „Jenom mi řekni, kde bydlí Severus Snape.“
„Přijelas za svým srabským klukem?“ zeptal se James vyzívavě.
„Není můj kluk.“ Přihmouřila jsem oči, „A není to srab.“
„Dokaž to,“ ušklíbl se James. V tu chvíli se mezi nás postavil Sirius.
„Hele, nikdy jsem si nemyslel, že to řeknu, ale Jamesi, to stačilo.“ Prohlásil, „Nemusíš se do ní navážet. Za to, že ti dala pěstí dostala dost velkou nakládačku už ve škole. Podívej,“ neopatrně mě vzal za bradu, takže jsem sykla bolestí a nastavil mi hlavu tak, aby si James mohl pořádně prohlédnout modřinu na mé čelisti. Pak, dřív, než jsem tomu stihla zabránit, odrhnul ofinu z mého čela, kde se skvěla nedávno zacelená rána.
„Jau!“ šťouchla jsem ho do břicha, aby mě pustil. Místo toho mě chytil za ruku, vytáhl mi dlouhý rukáv skoro až k rameni a ukázal podlitiny, které jsem tam měla.
„Jak se vůbec můžeš hýbat?“ roztál James, „Pojďte dovnitř, máma zná na modřiny skvělé hojivé kouzlo.“ Všiml si totiž pohledu, který na mě vrhl Sirius, když jsem se mu vytrhla. Já ne a možná to byla chyba.
***
Dívala jsem se ze svahu na malou spíš-chatu-než-domek stojící na břehu potoka a nechtělo se mi uvěřit, že v takové polorozpadlině Severus bydlí. Opatrně jsem sešla ze svahu a když jsem nenašla zvonek, opatrně jsem zabouchala na dveře.
Ozvalo se několik důtých nárazů, pak zařinčení skla a zaklení, jakoby někdo, kdo právě vstával z křesla převrhl skleněné láhve na podlaze. Několik klopýtavých kroků. Dveře se se zaskřípěním pootevřely a já uviděla děsivý obličej. Byla to určitě žena a já jsem v tu chvíli zalitovala, že jsem odmítla Siriusovu nabídku, že mě sem doprovodí. Žena měla vlasy rozcuchané a slepené a výraz v jejích očích mi připomněl Bellatrix Blackovou. Jenomže v porovnání s touhle ženou byla Bella barbínka.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem váhavě.
„Co mi chceš, holko?“ zeptala se žena neurvale, „Rušíš.“ Od chlastání, nepochybně, chtělo se mi říct.
„Je Severus doma?“ zeptala jsem se místo toho. Kdybych tušila, jak na tuhle nevinou otázku zareaguje, nikdy bych jí nepoložila. Žena rozrazila dveře. Stěží jsem si stihla uvědomit, že je drobná a hubená, když mě chytila za předek svetru, kterou jsem měla na sobě a dotlačila mě až k sudu na vodu přes který mě donutila se ohnout dozadu.
„Co mu chceš, ty malá čubko,“ zasyčela mi do obličeje páchnoucím dechem. Marně jsem zapátrala v kapse po hůlce, abych se jí zbavila. Byla jsem teď už k smrti vyděšená, „Ty jsi z ministerstva, co?“ zeptala se mě žena, svůj obličej měla stále nepříjemně blízko mého, „Tak jim vyřiď, miláčku, že Severuse mi nikdy nevezmou. Je to můj syn! Můj!“ poslední slova křičela. Jenom jsem horlivě zakývala hlavou. Pustila mě a prudce do mě strčila, až jsem upadla na zem, „Táhni pryč, ty špíno!“ zaječela a ukázala na mě hůlkou. Vyděsilo mě to ještě víc, takže jsem rychle vyskočila na nohy a dala se na útěk, „Tak tohohle se bojíš, co?“ zaječela za mnou.
Vyběhla jsem zpátky na hřeben svahu a pokračovala vyděšeně v běhu, i když už jsem byla dávno mimo dostřel té ženy. Severusova matka. Severusova matka! Nikdy o ní nemluvil. Nikdy nemluvil o svých rodičích. Podle všeho žila jeho matka sama, ale Severus se nikdy nezmínil ani o tom, že by jeho otec byl mrtvý.
Zastavila jsem se až na dětském hřišti obklopeném růžovými ploty. Posadila jsem se na houpačku a složila si hlavu do dlaní. James se ke mě po počáteční antipatii choval celkem přívětivě, až na to, že to byl prostě od přírody rozmazlený fracek. Paní Potterová mi ošetřila modřiny a když jsem odcházela vyhledat Severuse, zařizovala zrovna všechno tak, aby se k nim Sirius Black mohl nastěhovat. Nechala jsem svůj kufr u domu Potterových a vyrazila sem k té spíš-chatě-než-domu. Dalším řešením, které jsem samozřejmě mohla zkusit, byla Lily Evansová. Podle všeho, co jsem o ní věděla, to byla opravdu dobrosrdečná dívka. Možná by mě nechala u nich pár dní přespat. Třeba v altánku.
Do domu Severusovy matky jsem se nehodlala vrátit v žádném případě. Příště by se už nemusela s nějakým tím kouzlem udržet.
„Pat?“ Sirius s Jamesem. Vyděsila jsem se, když jsem zaslechla svoje jméno. Řekl mu to? Vědí to teď oba? To je vážně taková drbna?
„Jmenuju se Nancy,“ zariskovala jsem a zvedla hlavu, abych se na ně podívala.
„Promiň,“ Sirius si zřejmě teprve teď uvědomil, jak mě oslovil.
„Nancy?“ Zpoza jednoho z růžových křoví vyšel Severus Snape. Na okamžik jsem si ho představila v domě jeho matky a zjistila jsem, že je to úkol nad moje síly. Vypadal tak čistý a upravený. V hábitu z vybraných látek mi do té chatrče prostě nezapadal.
„Severusi!“ řekla jsem to tak potichu, že to nemohl slyšet, ale pak jsem ovládla svůj hlas.
„Co tu děláš?“ zeptal se mě a přešel ke mě, aby mě přátelsky obejmul, obou pobertů si na první pohled vůbec nevšímaje.
„Vyhodili mě z domova,“ vzlykla jsem mu do ramene, protože jsem si znovu vzpomněla na pocit bezmoci, který mě ohromoval, „Může za to sestra. A teta řekla, že už mě nechce nikdy vidět.“
„To jsi šla celou dobou pěšky?“
„Jeli jsme vlakem.“ Pustil mě.
„Pojď, můžeš dneska přespat u nás, ale nevím, jestli to půjde na trvalo,“ upozornil mě taktně.
„Vím,“ přikývla jsem, „Mluvila jsem s tvojí matkou.“ Zbledl, pak zčervenal a pak znovu zbledl.
„Tys byla za mojí matkou?“ zeptal se celkem zbytečně, „A jsi pořád v jednom kuse? Musela ses jí líbit...“ zauvažoval na okamžik. Pak se zamračil, „S matkou se nestýkám už dost dlouho. Ne, do té chatrče bych tě asi ani nezval, ale myslel jsem, že bych tě mohl ubytovat v domě mého otce.“ Navrhl, „Jenom si budeš muset vymyslet nějakou novou minulost.“
„Nebo taky,“ ozval se přehnaně nahlas Sirius, „bysme mohli ještě zajít za Lily Evansovou a zkusit se nějak domluvit s ní.“
„Taky kousek odtud bydlí Lily Evansová.“ Ignoroval ho Severus dokonale, „Myslím, že by tě u sebe nechala. Možná i celé prázdniny. Pokud vím, její sestra už s rodiči nebydlí.“
„Lily je fajn,“ přikývla jsem neurčitě, aby nebylo poznat, komu z nich odpovídám, protože kdybych si jednoho vybrala, vyvolalo by to nepochybně spor, možná souboj. O prázdninách se sice nesěly používat hůlky, ale pěsti zakázané nebyly, „Jenomže jsem s ní nikdy pořádně ani nemluvila a teď se u ní mám objevit a chtít po ní, aby mě ubytovala?“
„Jsou u ní na návštěvě nějaké kamarádky, mám dojem, že snad na měsíc,“ vložil se do debaty James. Ani on neměl zřejmě v parném odpoledni náladu na spor, „A dneska můžeš zůstat u nás.“ Nabýdl zcela nečekaně. A bylo to. Dneska asi budu spát zase v seníku, protože tohle je prostě neřešitelná situace.
„Myslím, že bych měla zajít za Lily,“ zářivě jsem se usmála, aby nebylo vidět, jak jsem nervózní z volby, před kterou mě postavili.
„Vezmu tě za ní,“ nabídl se rychle James, „Rád bych s ní ještě o něčem mluvil.
„Já bych za ní radši neměl chodit.“ Severus vypadal nejistě, ale aspoň poprvé dal najevo, že tu nejsme sami.
„Mě by asi po tom incidentu před prázdninami asi taky nechtěla vidět.“ Pokrčil rameny Sirius, „jděte sami.“
„Fajn,“ přikývla jsem a vykročila za Jamesem.
***
„Naznačovals, že se mnou chceš mluvit,“ obrátil se Sirius po jejich odchodu na Snapea, „O čem?“ řekl chladně a prohlížel si mladíka stojícího před ním.
„Řekls jí Pat, a já viděl jak se lekla.“ Prohlásil Snape.
„To byl jenom omyl,“ rychle vysvětlil, ačkoliv netušil, proč se s nějakým vysvětlováním vůbec zabývá, „Je tak podobná svojí sestře.“
„To je.“ Přikývl Snape rozvážně, „Jenomže tohle nebyla náhoda, že ne? Ty to víš. Nevím, jak jsi na to přišel, ale víš to.“
„Co bych měl vědět?“ zeptal se Sirius, ale cítil, jak se mu země propadá pod nohama. On o té záměně ví? Řekla mu to? Nejspíš ne. Tak jak se to dozvěděl? Cože?
„Víš, že tahle chodí do Zmijozelu,“ začal znovu Snape, poněkud netrpělivě, „A víš taky, že tam nepatří.“ Sirius se mu rychle podíval do očí. Nenašel v nich nic. Snape měl oči, jako dva tunely. Temné, záhadné a bez světýlka na konci.
„Cože?“ bylo jediné, na co se zmohl. Snape obrátil oči vsloup.
„Myslel jsem, že předpokladem přijetí do Nebelvíru je alespoň částečná, i když dobře skrývaná inteligence,“ zamumlal tak, aby ho Sirius dobře slyšel, „Copak ti nikdy nepřišlo divné, jak je ta vaše protivná a že ta naše je takový otloukánek?“ To Siriuse donutilo přemýšlet. Po chvilce došel k názoru, že nad tímhle skutečně nikdy nepřemýšlel, „Pravda je, že tys s tou naší nikdy nemluvil. Kdyby ses místo nastavování nohy ráčil pořádně si ji prohlédnout, ale co, to je jedno,“ ušklíbl se Snape ošklivě. Siriuse to donutilo zapřemýšlet, jestli si jeho výrazy a tvář, které ukazoval v přítomnost Patricie, sám nevymyslel. Teď se buď šklebil, nebo měl naprosto neprůstřelně kamenný výraz.
„Každopádně,“ pokračoval Snape, „Ty víš, že se vyměnily.“ Znělo to jako výčitka.
„Ona...“ vychroptěl Sirius. Po tak dlouhém mlčení mu selhávaly hlasivky, „Ona ví, že ty to víš?“ zeptal se posléze.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Snape, „A neznám ani způsob, jak dokázat, že se vyměnily.“ Zarazil Siriuse, když se nadechoval, „Je mi líto. Není ve Zmijozelu šťastná a já...“ zaváhal, „udělal bych cokoliv, abych to změnil, i kdyby to bylo přemístit ji zpátky do Nebelvíru. Je mi líto.“
„To mě je líto,“ vyrazilo ze Siriuse, než se stihl zarazit, „Je mi líto, že ji neznám tak dlouho, abych ji mohl zdravit objetím.“ Severus Snape rychle zvedl hlavu.
„Ona není moje dívka,“ zarazil jeho jitřící se fantazii, „Nevím, jestli by mi jako dívka prošla.“ Pokrčil rameny, „Nemá čistou krev, její otec byl mudla. Můj otec je na tohle velmi přísný. Výjmečně něco na čem se s matkou shodne.“
„Neexistuje nějaký důkaz, který...“ začal Sirius, ale Snape ho přerušil pokrčením ramen.
„Nevím, snad. Zatím jsem žádný nenašel.“
***
Připadala jsem si trapně, když James zazvonil na zvonek u bílé, pečlivě vyleštěné branky. Chvilku se nedělo nic, ale pak se otevřely domovní dveře a z nich vykoukla střapatá zrzavá hlava.
„Už jsem ti jednou, sakra říkala, Pottere, že jestli se tu ještě objevíš, zavolám na tebe policii!“ zakřičela, abychom jí dobře slyšeli.
„Já ti jenom někoho vedu,“ zavolal rozverně James nazpátek, „Jedině, kdyby sis to rozmyslela, vzla bych tě třeba na zmrzlinu a pak...“
„Zmlkni,“ přerušila ho automaticky, „To je Patricie Bennetová? To asi špatně vidím...“
„Ne,“ zavolala jsem na ní, „Já jsem Nancy.“
„Aha, tak to pojď dovnitř,“ pozvala mě zcela proti vší logice, „Ty,“ namířila prstem na Jamese, který se chystal vydat za mnou, „zůstaň kde jsi. Už ani krok.“
Vykročila jsem zahrádkou se spoustou barevných květin, které jsem nedokázala určit.
„Lily,“ nadechla jsem se, když jsem k dívce došla, „Já jsem tě chtěla poprosit jestli...“
„Jestli bys u mě mohla bydlet přes prázdniny?“ zeptala se zrzka a téměř mi tím vyrazila dech z plic. Jenom jsem přikývla.
„Jak to...“
„Jak to vím?“ Lily se usmála. Krásně, „Tvoje sestra se v jednom výjmečně sdílném okamžiku zmínila, že tě chce vyšoupnout z domu už na trvalo.“
„A můžu?“ zeptala jsem se odzbrojená tou upřímností.
„Myslím, že naši nebudou mít nic proti, když nejsi zatoulaný pes.“ Pokrčila rameny. To gesto vypadalo tak nevinně.
„Ale já nemám žádné peníze,“ vzdychla jsem.
„Na to zapomeň.“ Usmála se Lily, „Ostatně nebudeš jediná, kdo tu bude trávit skoro celé prázdniny. Za týden mi přijedou spolužačky a zůstanou až do předposledního týdne v srpnu. Doma řeknu, že jsi prostě přijela dřív.“ Další zářivý úsměv. V tu chvíli jsem pochopila, co na ní Jamese Pottera tolik přitahuje. Ten ostatně stále ještě neodcházel.
„Půjdeš si pro věci?“ zeptal se hlasitě.
„Hned!“ zavolala jsem na něj oplátkou a chytila jsem Lily za ruce, „Moc a moc ti děkuju. Budu ti klidně dělat domácího skřítka.“ Chtěla jsem si před ní kleknou, ale zabránila tomu tím, že se rozesmála.
„Myslím, že to nebude potřeba.“ Prohlásila nakonec, „Dojdi si pro věci a pak se vrať. Ubytuju tě u sebe v pokoji. Mám tam teď místo, když se sestra odstěhovala. Mám pocit, že spolu budeme dobře vycházet.“ Lily, zlatá Lily. Lily, která se zastávala Severuse proti studentům Nebelvíru. Lily, zlatá Lily.
***
Prázdniny ubíhaly v klidu a pohodě. Abych popravně řekla, už dlouho jsem se necítila tak dobře a příjemně. Nikdy bych neřekla, že mi bude tak dobře ve společnosti holek z ostatních kolejí. Na Narcissu jsem si zvykla, jako si zvyknete na stín křesla ve tmě pokoje. Na Bellu jsem si nezvykla nikdy, ale to asi nikdo. Bella byla šílená. V našem ročníku ve Zmijozelu jsme byly jenom my tři. Opravdu slabota. Starším jsem se raději vyhýbala a mladší se zase vyhýbaly mě.
A tak jsem si prázdniny prostě užívala, protože jsem vlastně nikdy neměla přiležitost zůčastnit se dámské jízdy. Dámská jízda trvající dva měsíce. Chvilku ze mě měly strach. Potom legraci. A pak, nevím, co to zapříčinilo, mě začaly brát, jako sobě rovnou.
Když jsem se k nim přidala, měly jsme tu teď zástupce všech čtyř kolejí. Byla to zábava. Byly jsme prostě parta holek, které kromě akné trápí jenom, jak dopadly NKÚ.
Když jsme dostaly výsledky, s hrůzou jsem zjistila, že jsem prošla ze všeho a nemám horší známku, než Nad očekávání. Chvilku si mě dobíraly, než svůj dopis rozbalila Lily, která měla Nad očekávání jenom jedno a jinak samé Výborné. Z kouzelných formulí. Lily klesla do křesla s tragickým výkřikem: „Já to věděla.“ A já zmizela ze středu pozornosti.
Další a poslední mojí starostí byl nadcházející školní rok. Neměla jsem žádné peníze, u Lily jsem žila už dva měsíce na dluh, protože jsem si vymínila, že jí, až začnu vydělávat všechno zaplatím. Po nekonečně dlouhém zdráhání se nechala přemluvit. Dalším problémem byly učebnice. Věděla jsem, že v Bradavicích existuje něco, jako fond pro sirotky, kteří nemají z čeho studovat, ale já měla přece příbuzné, kteří by mi měli vzdělání umožnit. Vzhledem k tomu, za jakých podmínek jsem byla vyhoštěna z domova, mě v podstatě ani nenapadlo, že bych měla tetičce Wolfové napsat o peníze. A tak jsem přivítala Severusův zdráhavý návrh, jestli nechci, aby mi potřebné věci koupil. I u něj jsem si vydupala, že až přijdu k nějakým penězům, zaplatím mu to. Bylo to s ním ještě horší, než s Lily. Pořád tvrdil, že má peněz víc, než může za celý život utratit. Když se rozesmál mému návrhu, aby si koupil víc šamponu, svolil nakonec, abych si u něj nakoupila učebnice na dluh. Měla jsem podezdření, že mi neřekl správné ceny, ale raději jsem to nechala být, aby si to ještě nerozmyslel.
A tak nám šťastně ubíhaly prázdniny. Opalování na slunci, hádka Lily a Jamese, koupání v nedalekém jezírku, hádka Lily a Jamese, procházka se Severusem po městečku, hádka Lily a Jamese.
Najdenou bylo jednatřicátého srpna večer. Obě, já i Lily, jsme ležely v postelích a usínaly, když se Lily ozvala.
„Jsi si jistá, že jsi Nancy?“ zeptala se a její hlas najednou nezněl ospale.
„Cože?“ zeptala jsem se a jakoby se mi v krku najednou objevil knedlík od večeře.
„Myslím tím, že je to, jako by si vás moudrý klobouk taky spletl,“ vysvětlovala Lily, „Jako bys ty patřila do Nebelvíru a ona měla být ve Zmijozelu.“ Na chvilku se odmlčela, „Protože to, co jsem viděla tady o těch prázdninách mě o tom přesvědčuje.“ Dodala nakonec, „Ty nepředstíráš. To by nikdo nedokázal.“ Zakončila přesvědčeně. Mlčela jsem ohromením. To je to na mě tak hrozně vidět, že nepatřím do Zmijozelu? Dokud jsem se přátelila jen se Zmijozelskými nikdy si toho nikdo nevšiml.
„Zatím si nikdo nestěžoval,“ nadhodila jsem zlehka.
„Nestěžuju si.“ Odpověděla Lily, „Jenom je mi to prostě divné. Je to, jakobyste...“ zalapal po dechu a zmlkla.
„Jakobychom co?“ dožadovala jsem se odpovědi, ale nebyla jsem si jistá, jestli ji vlastně chci slyšet. To, co se mi podařilo celých pět let udržet pod pokličkou by měli za jediné prázdniny odhalit hned dva lidé? U Siriuse to byla neopatrnost. Podřekla jsem se. Byla jsem si jistá, že u Lily se mi nic takového nestalo. Jenomže Lily byla chytrá. Moc chytrá.
„Je to jakoby jste se vyměnily,“ zašeptala do tmy.
„Prosím tě, jaks na to přišla?“ snažila jsem se, aby můj hlas vyzněl, jako že se usmívám takovému bláznivému nápadu, jenomže tón, kterým jsem mluvila byl spíš úzkostlivý. Slyšela jsem, jak se Lily v posteli převrací.
„To nic, jenom taková hloupá myšlenka, zapomeň na to,“ prohlásila pak nepřesvědčeně a já věděla, že stejně jako já ještě dlouho nezavře oči, ale bude jenom zírat do stěny.