Náš příběh - Kniha 1. - Nancy 1. část
Náš příběh
Námět: Mirime a Aranel
Ilustrace: Aranel
Sepsala: Mirime
Aranel, za to, že mi nikdy nepřestala věřit.
Kniha 1.
NANCY
Kolikrát voláme ke spáse nebe,
když snadno můžem spasit sami sebe.
Osud nám dává směr
a my se, jistě z hlouposti, motáme na stejném místě.
Co brání nám pozvednout se do vyšších sfér?
William Shakespeare, Konec dobrý všechno dobré
Kapitola 1. - Muka
Je to jakoby uvnitř vybuchoval ohňostroj. Je to, jakoby barevné záblesky rvaly mé tělo a s ohlušujícím řevem odlétaly ke hvězdám. Nedokážu ten pocit přesně popsat. Je to pocit, jako když spím a nemůžu se probudit. Ne, není to noční můra. Je to totiž mnohem horší.
Moje dětství byl krásný. Bylo to, jako mít křídla. Když mi bylo pět, zakázali mi létat. V jedenácti mi je nadobro uřízli a napíchli mě špendlíkem od výlohy.
Nikdy jsem se pořádně nezamyslela nad tím, proč jsem tu vlastně, jako kus hadru. Možná ten moment, kdy jsem padala ze schodů nebyl nejlepší k filosofování, ale byl rozhodně jediný.
Není to tak dlouho, co mi naposled někdo nastavil nohu, ale rozhodně nepadám často takhle daleko. Zvyknete si na to. Každý si zvykne. Zvykla jsem si i já. Jmenuju se Patricie Bennetová, je mi patnáct let a navštěvuji pátý ročník v Bradavické škole čar a kouzel. Momentálně. Vzhledem k tomu, že se valem blíží prázdniny, už v něm dlouho nebudu. Bohudík. Jo a taky jsem v nesprávné koleji.
Možná je někde někdo, kdo určil, že to takhle má být. Možná jsou naše osudy vážně řízené nějakou vyšší mocí. Protože tohle nemůže být jenom zlá náhoda.
Přistála jsem na tvrdé dlažbě a praštila jsem se do zad. Posadila jsem se pomalu za smíchu všech okolo. Musíš to vydržet, napomenula jsem se. Můžeš si za to přece sama.
Zvedla jsem hlavu, abych ještě stačila zahlédnout dva rozčepířené obličeje na vrcholku schodiště, než zmizeli za zábradlím. Jak jinak, pomyslela jsem si trpce. Potter a Black si mě už zase vybrali za terč svých povedených vtípků. Jakoby nestačilo, že si ze mě dělá legraci skoro celá má kolej.
„Jsi v pořádku?“ ozvalo se za mnou tiše. Ostatní spolužáci už si mě znovu nevšímali. To, že ležím na zemi byl všední zjev.
„Nic mi není, Severusi.“ Zabručela jsem a zvedla se na nohy, „Jenom pár modřin. Nic na co bych nebyla zvyklá.“
„Všechny bych je poslal do Azkabanu.“ Černovlasý, huběný mladík si mě ustaraně prohlížel, „Celou tu jejich příšernou partu.“ Jenom jsem pokrčila rameny. Nás dva daly dohromady okolnosti. Dva ubohé terče šikany, které náhodou zařadili do všemi nenáviděné koleje. Tedy mě tam nezařadili, ale abych nepředbíhala.
Přešli jsme chodbou a pak nahoru po točitém schodišti a doleva do učebny dějin čar a kouzel. Zatímco nudný profesor Bins začal s výkladem válek s obry, usadili jsem se v poslední lavici. Severus Snape si na lavici líně položil učebnice a jal se zírat do prázdna. A já se rozpomněla. Znovu.
Když mi bylo pět, rodiče se zabili. Bylo to při autohavárce. Táta byl mudla a máma čarodějka. Když se to stalo, táta řídil. Vezli mě zrovna do hudební školy. Od té doby jsem už nikdy nezpívala.
Tady by bylo asi na místě zmínit, že mám sestru. Dvojče. Jmenuje se Nancy a jsme si podobné do nejmenšího detailu. Jediné, čím se lišíme je moje centimetrové znaménko nad levým obočím, které mě Nancy nutí zakrývat ofinou. Nancy vůbec umí věci báječně skrývat. Tak třeba už pět let tají, že jsme si vyměnily místa.
Začalo to vlastně tím, že jsme se přestěhovaly k tetě, která nás od sebe nikdy nepoznala.
***
„Patricie, kde zase vězíš?“ zaječela stará paní Wolfová z kuchyně v přízemí nahoru po schodech. Zatahla jsem ji zezadu za rukáv, „Teď ne, Nancy.“ Okřikla mě.
„Ale já jsem Patricie.“ Zaprotestovala jsem. Teta Wolfová zamrkala a podívala se na mě pozorněji. Nesnášela jsem ten její upřený a zkoumavý pohled.
„Tak jdi okamžitě pro svojí sestru, nebo vám ujede vlak!“ namířila na mě prstem, „Já se z vás dvou zblázním!“ Chtělo se mi zamumlat, kéž by ses zbláznila, ale věděla jsem, že bych jí měla být vděčná a navíc, že na nějakou scénu nemáme čas. Před dvěma týdny nám se sestrou bylo jedenáct. Dnes bylo prvního září a my měly obě nastoupit do školy čar a kouzel v Bradavicích.
Když jsme stáli na nástupišti devět a tři čtvrtě a hučící lokomotiva vedle nás právě dávala signál, aby i poslední cestující nastoupili, teta Wolfová se na nás obrátila.
„Jestli se mi ze školy o vás donese jediná věc, která se mi nebude líbit, těšte se.“ Přikývla jsem. Nancy na tetu vyplázla jazyk a rychle naskočila do vlaku, takže pohlavek jsem dostala já.
„Sbohem, teto.“ Pozdravila jsem přesto vychovaně.
„Jistě, jistě.“ Přikývla teta a roztržitě mě postrčila do dveří rozjíždějícího se vlaku. Naskočila jsem a ještě se otočila.
„Tak pohni, ty huso.“ Nancy do mě šťouchla botou, „A vezmi můj kufr, nechce se mi ho tahat.“
„Ale, Nancy,“ zaprotestovala jsem, „Neutáhnu dva kufry najednou. Jsou moc těžké.“
„Tak tady ten svůj nech, když si neumíš poradit.“ Otočila se ke mě zády.
„Nancy! Počkej!“ zavolala jsem za ní. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, že jsem jenom bezvýznamný kus hadru.
„Potřebuješ pomoct?“ ozval se za mnou hlas. Otočila jsem se a uviděla hubeného kluka s dlouhými černými vlasy.
„Jo, docela by se mi nějaká ruka navíc hodila.“ Přikývla jsem.
„Na to zapoměň, že bysme to tahali ručně.“ Zavrtěl hlavou.
„Vždyť jsi říkal, že mi chceš pomoct.“ Ušklíbla jsem se.
„Sleduj.“ Vytáhl hůlku a něco zamumlal. Kufry se oba vznesly asi pět čísel nad podlahu vlaku a samy pluly uličkou před námi, „Tak kam to bude?“ usmál se kluk.
„Děkuju.“ Oplatila jsem mu úsměv, „Asi tam, co šla sestra.“
„Jsem Severus Snape.“ Podal mi ruku a druhou pořád udržoval kufry ve vzduchu.
„Já Patricie Bennetová, ale říká se mi Pat.“ Potřásla jsem mu nataženou rukou a podívala se do dalšího kupé.
„Tvoje sestra se jmenuje Nancy?“ zeptal se.
„Jo.“ Přikývla jsem a kontrolovala další kupé.
„No, já sourozence nemám.“ Pokračoval ve své samomluvě Severus.
„Já zase nemám rodiče.“ Ujelo mi.
„Cože?“
„Promiň,“ omlouvala jsem se rychle, „Já občas něco plácnu, co vlastně ani tak nemyslím.“
„Nemáš se za co omlouvat.“ Usmál se, ale tentokrát jeho úsměv už nebyl tak hezký, jako předtím. Podívala jsem se do dalšího kupé a uviděla Nancy, která seděla mezi dvěma dívkami asi našeho věku.
„Tady je. Budu muset dovnitř.“ Povzdechla jsem si.
„Tam já nejdu.“ Severus rázně zavrtěl hlavou, „Ti dva,“ ukázal na dva kluky sedící naproti sobě u okna, „mě málem srazili do kolejiště a smáli se mi.“
„Přece tě tu nemůžu takhle nechat.“ Namítla jsem.
„To nic. Už jsem si na to zvykl.“ Mávl hůlkou a nechal kufry dosednout na zem, „Uvidíme se v Bradavicích.“ Řekl a mávl mi na rozloučenou. Milý kluk, pomyslela jsem si, když jsem otevřela dveře kupé.
„Ahoj,“ pozdravila jsem a obrátila se na Nancy, „Zapomněla sis kufr.“
„Jé! Děkuju, dáš mi ho, prosímtě do přihrádky?“ zašvitořila moje sestra. To bylo poprvé, kdy jsem si uvědomila, jak moc jí nenávidím.
„Vy vypadáte úplně stejně.“ Vyhrkl malý tlustý kluk, sedící hned u dveří, ve chvíli, kdy jsem se lopotila, abych zvedla Nancyin kufr do přihrádky na zavazadla.
„To se asi od dvojčat čeká, ne?“ zafuněla jsem. Poslední kluk, který v kupé seděl vyskočil a pomohl mi zatlačit kufr nahoru. Potom vzal můj a sám ho tam vyzvedl.
„Já jsem Remus Lupin,“ představil se.
„Já jsem Patricie Bennetová. Nancyina sestra.“ Odpověděla jsem mu a usmála se na něj. Měl opravdu ošklivé šaty, ale jinak vypadal sympaticky. „Já jsem Lily.“ Ozvala se jedna ze dvou dívek sedících v kupé. Vypadala, jako když má hlavu v jednom ohni, „Lily Evansová.“
Následovalo další nekonečné představování. Všichni byli moc milí a příjemní. Jenom Nancy mi tam trošku vadila. Ukázalo se, že všichni v kupé doufají, že se dostanou do Nebelvíru. I naši rodiče tam chodili. Vlastně skoro všichni příbuzní. I teta Wolfová. Sice nevím, jak ta je s námi příbuzná, ale už skoro šest let se o nás stará. Strašně jsem se chtěla dostat do Nebelvíru, protože, kdybych skončila někde jinde, utrhla by mi obě uši.
Když jsme vystupovali na peron, snášlely se z nebe první kapky deště. V dálce znělo dunění hromu a obloha se každou chvíli rozzářila bleskem, který po ní sjel.
„Prváci! Všichni prváci sem ke mě!“ zaburácel hluboký hlas, „Dneska to bude peklo, dostat se do školy. Tak sem všichni, kdo jste prváci!“ na jednom konci nástupiště jsem uviděla mohutnou postavu. Muž, i když to byl spíš asi obr, měl hustý hnědý plnovous a v ruce, spíš podobné lopatě držel velkou lucernu zářící mlmhavě do tmy, „Jsme všichni?“ zeptal se a když se nedočkal odpovědi, pokynul nám rukou, abychom ho následovali, „Já jsem Rubeus Hagrid. Šafář Bradavic.“ Představil se. Šli jsme hustým lesem o rozblácené stezce. Neviděla jsem si ani na špičku nosu a vypadalo to, že ostatní jsou na tom stejně. Ve chvíli, kdy jsme zahnuli doprava a stromy skončili, se spustil déšť.
Viděla jsem v dálce rozsvícená světla. Spoustu světel, jenomže jak mi po tvářích stékaly proudy vody, všechno bylo zamlžené. Přes hukot deště a hřmění hromu nebylo slyšet, co Hagrid křičí. Viděla jsem neřetelně, jak mávl rukou k tmavé hladině, která se před nám vzdouvala a zlověstně hučela. Když jsem se však podívala pozorněji, spatřila jsem malé čluny, které se zmítaly na vodě a vypadaly, že se každou chvíli potopí. On vážně chtěl, abychom do nich nastoupili. Tak fajn, přikývla jsem si jenom tak pro sebe a i když jsem měla srdce až v krku, vykročila jsem ke člunům, jako první. Přidali se ke mě James Potter se Siriusem Blackem a k mému údivu i Severus Snape, o kterém jsem si myslela, že s nimi nechce mít nic společného.
Když se všem podařilo nastoupit, čluny vyjely. Nepamatuji se, jak jsme se dostali přes jezero. Jenom vím, že jsem byla promočená až na kost a když jsme v jeskyni pod skálou vystupovali, měla jsem boty plné vody. U vstupní brány do školy si nás pak převzala profesorka, která vypadala, že každou chvíli vybuchne. Zklamala mě, když se to nestalo.
Prošli jsme vstupní síní a po té, co nás nechali dlouhou chvíli čekat v malé místnůstce, jsme směli konečně vejít do Velké síně Bradavického hradu.
***
Vytrhla jsem se z přemýšlení právě ve chvíli, kdy profesor Bins prohlásil, že obři pravděpodobně byli v právu, když zaútočili na opevnění skřetů, ale skřeti to odmítli uznat.
Ve třídě bylo příšerné horko. Rozeplnula jsem si hábit u krku a byla vděčná, že jsem dívka a nemusím jako školní uniforu nosit dlouhé kalhoty a polobotky. Nenápadně jsem se podívala po třídě. Většina studentů byla tak omámená horkem, že tupě zírala na tabuli. Sirius Black a James Potter se o několik lavic před námi něčemu hlasitě smáli. Peter Petigrew vypadal, jako že ho někdo před chvíli nakopl. Ostatně tak vypadal vždycky. A když náhodou ne, tak vzbuzoval chuť to udělat. Moje sestra ležela na lavici vedle něj a s otevřenými ústy spala. Zachvěla jsem se odporem při pohledu na ní. O kousek dál seděl Remus Lupin a ospale si dělal poznámky. On a Severus vedle mě byli zřejmě jediní, kdo dával pozor. Sklouzla jsem pohledem na místo vedle Remuse. No samozřejmě. Jediný člověk ve třídě, který vypadal čile a dával pozor. Lily Evansová.
***
„Liliana Evansová!“ Přísný hlas profesorky McGonagallové se rozléhal síní. Lily přešla ke stoličce, nasadila si na hlavu Moudrý klobouk a posadila se. Netrvalo to dlouho a klobouk vykřikl na celou síň zvučně: „Nebelvír.“
Lily radostně vyskočila, uctivě klobouk položila zpátky na stoličku a odhopkala k Nebelvírskému stolu.
„Patricie Bennetová!“ vyvolala náhle profesorka mé jméno. Nečekala jsem to, myslela jsem, že půjdeme podle abecedy. Cesta ke stoličce mi připadala nekonečná. Jednou jsem klopýtla a málem se natáhla. Slyšela jsem, jak se všichni pochechtávají, když jsem se posadila a klobouk mi okamžitě spadl přes oči.
„Takže ty bys chtěla do Nebelvíru?“ ozval se mi v hlavě tichý hlásek. Tak jsem nadskočila, až pode mnou stolička zapraštěla. Uslyšela jsem další smích stovek hlasů. Ano, pomyslela jsem si, chci tam strašně moc, „Nu, jsi chytrá, odvážná a hned tak něco tě nevyděsí, jenom se občas necháváš manipulovat. Ale talent máš veliký. Takže to bude Nebelvír!“ poslední slovo klobouk vykřikl nahlas a Velká síň zaburácela potleskem. Byla jsem tak šťastná, že se to ani nedalo vypovědět. Vyskočila jsem ze stoličky, odložila klobouk a utíkala si sednout k Lily, která tleskala spolu s ostatními.
„Pojď sem, malá.“ Ozvalo se mi za zády. Když jsem se otočila a odhrnula si z čela mokré vlasy, trochu mě vyděsila vysoká plavá dívka, která mě rychle vyfotila, „No nedívej se na mě, jako bych tě chtěla sníst. Jednou mi poděkuješ.“ Napomenula mě, odložila fotoaparát a usmála se, „Jsem primuska Nebelvíru a jmenuju se Antonie Messová. Tak si stoupni cvrčku, ať tě můžu osušit.“ Nechala jsem jí tedy, aby mi hůlkou vysušila šaty, jejichž lem se jako kouzlem zbarvil do červena a pozorovala jsem zařazování Siriuse Blacka, který skončil také v Nebelvíru.
„Nancy Bennetová!“ vyvolala profesorka McGonnagalová. Zpozorněla jsem. Nancy sebejistě vykročila ke stoličce. Seděla tam s kloboukem hrozně dlouho. Snad nejdéle zatím ze všech, kteří byli zařazováni. Pak se díra nad krempou otevřela a klobouk vykřikl: „Zmijozel!“
Zelený stůl zaburácel. Nancy se zvedla. Ani v nejmenším na ní nebylo znát nějakou emoci.
„To je tvoje sestra?“ zeptala se mě Antonie Messová. Omámeně jsem přikývla. Nancy se posadila na okraj stolu vedle Severuse Snapea a Bellatrix Lestrangeové. Stále jsem na ní zírala a nemohla tomu uvěřit. Moje sestra ve Zmijozelu? Ne, to nebylo možné.
Po zbytek zařazování jsem zůstala zticha. Hostina byla přepychová, ale já neměla vůbec chuť k jídlu, takže jsem snědla sotva jednu bramboru.
Brumbál – ředitel – měl krátký proslov a pak se všichni začali zvedat. Vyšla jsem z Velké síně mezi prvními a čekala, abych se mohla připojit k houfu prváků, které si vzala na starost Antonie, ale v tu chvíli mě někdo chytil za paži a zatáhl do temné části chodby. Někdo. Nancy.
„Svlíkej ty hadry. Měníme se.“ Přikázala. Zůstala jsem na ní chvilku zírat, jako omráčená. Tohle přece nemohla myslet vážně.
„Cože?“ zeptala jsem se zmateně.
„Já myslela, že jsem se vyjádřila jasně.“ Zasyčela zlostně, „Svlýkej se. Od teď budeš Nancy a já budu Patricie.“
„Ale to nejde.“ Vyhrkla jsem rozhořčeně.
„Mami? Tati?“ Nancy nahnula hlavu a zadívala se na stěnu vlevo, „Co si o tom myslíte?“ zeptala se, „Jo ahá, vy nemůžete mluvit.“ Zadívala se na mě výhružně, „Jste totiž mrtví. Zabili jste se, když jste vezli Pat na kroužek.“
„Přestaň!“ vykřikla jsem a do očí mi vhrkly slzy, „Prosím tě, přestaň!“
„A malá Pat teď nechce poslechnout.“ Pokračovala Nancy, „To vás musí tak bolet, mami a tati.“
„Nech toho!“ zhroutila jsem se na zem, „Nech toho.“
„Vstaň.“ Přikázala moje sestra ledově, „Ať mi neumažeš můj hábit.“
***
Zvonek se ozval právě včas a vytrhl mě ze vzpomínání. Sebrala jsem svoje knihy a uložila je do brašny. Zvedla jsem se a teprve pak jsem si uvědomila, že na mě Severus upřeně zírá.
„Co je?“ zeptala jsem se nevrle.
„Nic.“ Pokrčil rameny, „Měla by ses vzpamatovat. Po víkendu budou NKÚ. A většina zkoušejících se po nás bude vozit. Znáš to,“ ušklíbl se, „Jednou v Nebelvíru, vždycky v Nebelvíru.“
„Nějak ses rozmluvil.“ Podotkla jsem spíš, abych zaplnila svoje místo v rozhovoru.
„Zato s tebou dneska není žádná řeč.“ Opáčil, „Za to můžou Black s Potterem, co?“
„Nejen oni.“ Zahučela jsem a doufala, že to nezaslechl.
„Tvoje ségra, co?“ zaslechl.
„Jo.“ Hodila jsem si brašnu přes rameno a vyšla z učebny jako první.
„Pořád jste si hrozně podobné.“ Podotkl, „Teda, myslím, že už bych tě poznal, ale když na sobě nemáš kolejní barvy, nevím.“
„Možná bys našel jisté rozdíly.“ Řekla jsem a zamířila do vstupní síně a pak po schodech ven.“
„Počkej, neblbni.“ Dohnal mě, „Já to tak nemyslel.“ Omlouval se překotně, „Já jenom, že jste si vážně podobné, teda vzhledově. Jinak jste každá jiná. Jenom se podívej na ty koleje.“ Nevím, čím to bylo, ale rozčiloval mě dneska stále víc a víc.
„Jo, jasně.“ Přikývla jsem a zamířila na okraj jezera. Nechtěla jsem si původně sednout ke skupince zmijozelských, mezi nimiž byli i Lucius Malfoy a Bellatrix a Narcisa Blackovy, ale řekla jsem si, že nakonec proč ne. Jsou to stejně jediní lidé, kteří mě kvůli koleji neodsuzují. I když si ze mě dělají stejnou legraci, jako zbytek školy.
Posadila jsem se na trávu a Severus po chvilkovém zaváhání usedl vedle mě.
„Tak co?“ obrátila se na mě Narcisa. Jediná se se mnou bavila bez donucení a škodolibosti, „Slyšela jsem, že tě už zase shodili ze schodů.“ Podotkla soucitně.
„Jsou to idioti.“ Pokrčila jsem rameny, „Víc mě trápí zkoušky. Mám pocit, že nic neumím.“ To vyvolalo vlnu smíchu.
„V sobotu bude famfrpál, pomůže to myslet na něco jiného.“ Narcisa byla vážně hodná. Nechala se tak nějak vláčet životem a stihla při tom být milá na každého, koho měla ráda. K ostatním se chovala přezíravě a s odstupem. Bellatrix, která se teď natáhla tak, aby na její kůži dopadalo co nejméně slunečního světla, byla její sestra. Starší asi o deset měsíců, takže se dostaly do jednoho ročníku a Narcisa zůstala v jejím vleku. Nejsem si jistá, jestli sama chtěla do Zmijozelu, nebo to jenom přijala, jako samozřejmost.
Bella Blacková byla šílená už v prváku a s věkem se to zhoršovalo. Vyrůstat s ní muselo být hrozné. Na každém by to zanechalo následky. Natož na jemné a decentně založené Narcise. A Lucius Malfoy. Vědělo se, že se ti dva vezmou. Už dlouho. Vlastně se o tom mluvilo už od prváku.
Ne, že by se tak hrozně milovali, ale prostě měli oba dostatečně čistou krev. Ten nesmysl s čistou krví mě taky rozčiloval. Chudák Narcisa prostě neměla na výběr.
***
Vzlykala jsem tak tiše, jak to jenom šlo. Zabořila jsem hlavu do polštáře a snažila se potlačit slzy. Tohle nemohla být pravda. To musel být sen, ze kterého se brzy probudím a zbyde na něj jenom zlá vzpomínka. Ano, noční můra. Když se mi podaří usnout, vzbudím se ve svém pokoji.
Ne. Napadlo mě najednou, není to nic takového. A já už se nevzbudím.
„Nebul, ty hloupá.“ Ozvalo se z postele napravo ode mě, „Nedá se při tom spát.“ To byla Bellatrix. Uslyšela jsem tiché kroky, „Nech ji být Cisso.“ Ozvala se znovu Bella, ale její mladší sestra ji ignorovala.
Ucítila jsem, jak se posadila vedle mě na postel a váhavě mi položila ruku na rameno.
„Nancy,“ oslovila mě a tím mi vehnala do očí další slzy, „Tys chtěla do Nebelvíru, že ano?“ zeptala se, „Jako tvoje sestra.“ Zachvěla jsem se nepotlačitelnými vzlyky, „Zvykneš si.“ Cítila jsem, jak mi Narcisa tiskne rameno, „Každý si zvykne.“
***
„Nancy, spíš?“ ze zamyšlení mě tentokrát vytrhl Severus, „Jdeš a večeři?“ zeptal se přátelsky.
„Jo, už běžím.“ Vyskočila jsem na nohy. Bylo už chladněji a slunce se sklánělo těsně nad obzorem. Jak dlouho jsem tady seděla a nevnímala, o čem ostatní mluví? Hodinu? Dvě? Tři? Severus měl pravdu. Vážně bych se měla trochu vzpamatovat a začít vnimat svět okolo sebe. A taky bych k němu měla být trochu příjemnější. Choval se ke mě moc hezky, poslední dobou.
Přešli jsme společně po trávníku a vyšli po schodech k hlavní bráně hradu.
Severus byl vlastně chudák. Musel si kvůli té naší výměně taky zkusit, jak umí být moje sestra hnusná.
***
„Pat! Patricie Bennetová!“ automaticky jsem se otočila, ale když mi došlo, že tohle zvolání už nepatří mě, do očí mi znovu stouply slzy. Severus Snape, malý a hubený utíkal přes vstupní síň k mojí sestře. Nancy, stojící v hloučku nebelvírských, se k němu otočila.
„Co chceš, skrčku?“ přeměřila si ho zlostným pohledem. Severus se zarazil. Její pohled, jakoby ho přímo zmrazil na místě, takže se nemohl pohnout.
„Já...já myslel, že jsme přátelé.“ Zakoktal udiveně, „Pamatuješ si na mě, ne? Z vlaku. Jsem Severus.“
„Spíš Srabus, ne?“ Nancy si přezíravě odfrkla, „Tebe si fakt nepamatuju.“ Otočila se a odkráčela. Znovu jsem si uvědomila, jak moc ji nenávidím.
***
„Dáš si brambory?“ nabídla jsem Severusovi plnou naběračku.
„Děkuju.“ Zamumlal a vstrčil si plnou lžíci zapékané paštičky do úst. Po tom, co se mi celý den vybavovaly ty nejhorší okamžiky mého dětství, aniž bych je o to požádala, jsem neměla ani v nejmenším chuť se přecpávat a tak jsem snědla jenom nějakou podivně vyhlížející, ale skvěle chutnající zeleninu.
Po večeři jsme se všichni vrátili do svých společenských místností. Jako obvykle jsem se v tmavé a jedovatě zelené místnosti dlouho nezdržovala a ihned jsem po schodech seběhla dolů do dívčích ložnic. Když jsem usínala, připadala jsem si podivně prázdná. Jako by moje existence na tomhle světě neměla žádný smysl.
***
„Copak ty se vůbec nestydíš?“ teta Wolfová na mě křičela už skoro půl hodiny. Věděla jsem, že to bude hrozné, ale netušila jsem jak moc. Nevěděla jsem, co na to říct, „Zmiz mi z očí, ty malá zmije.“ Přikázala teta Wolfová. Otočila jsem se a za dveřmi zůstala stát.
„A jakpak se líbilo ve škole tobě, miláčku?“ zeptala se teta Nancy sladce. Moje sestra jí něco odpověděla, „Říkej mi teto Ambro, zlatíčko.“ Napomenula ji teta Wolfová a otočila se, aby mě uviděla, jak stojím ve dveřích, jako v rámu.
„Koukej zmizet do sklepa, ty nevděčnice!“ obořila se na mě, „Tam teď budeš bydlet!“
Když jsem si se slzami v očích stěhovala veškerý svůj majetek do místnosti pod zemí bez oken, nikdo si mě už nevšímal.
Kapitola 2. – 1:0 pro ni
„Nancy, no tak, bude ti to trvat ještě dlouho, než se vyhrabeš z postele?“ Na tvář mi dopadl stím, jak se nade mě postavila Narcisa. Když se mi podařilo otevřít oči, uviděla jsem, že má na tváři výraz roztrpčení.
„Já nikam nejdu.“ Zaprotestovala jsem nahlas a obrátila se na druhý bok.
„Buď vstaneš a půjdeš na ten zatracený famfrpál, nebo na tebe použiju Cruciatus.“ Ozvala se znovu Narcisa chladně. Ani na vteřinu jsem nezapochybovala o tom, že to myslí naprosto vážně.
„Prosím, já tam nechci.“ Zakňourala jsem, „Stejně se mi budou zase všichni jenom smát.“
„Vstaň z postele, Nancy Bennetová.“ Tentokrát jsem poznala, že jí koutky úst cukají v úsměvu, „Někdy nechápu, co ty děláš ve Zmijozelu. Tak vstaň, povídám, nebo dojde na kletby, které se nepromíjejí.“
„Bylo by zajímavé vidět naší malou Nancy,“ ozvala se Bellatrix, „Jak poskakuje se zamlženýma očima po společenské místnosti.“ Uviděla jsem, jak vytahuje hůlku, ještě včas, abych se dokázala skutálet dolů za postel a unikla tak z jejího dostřelu, „Imperio.“ Zasyčela Bellatrix. Paprsek mi těsně minul hlavu a na stěně, kam dopadl, vypálil malou dírku, „Tahle nefunguje?“ zeptala se Bellatrix znuděně, „Tak tedy Crucio.“
„Bello přestaň!“ zaječela jsem zpoza postele, protože tahle kletba mě minula sotva o tři centimetry.
„Proč?“ Bellatrix si pohrávala s hůlkou v hubených prstech, „Ještě jsem nevyzkoušela tu třetí. Avada ...“
„Bello přestaň.“ Narcisin klidný hlas ji přerušil, „Teď jdeme na famfrpál.“
***
„Jó!“ vykřikla jsem, když naše družstvo vstřelilo už třetí branku v pořadí.
„Chovej se trochu důstojně,“ napomenula měl Narcisa ledově. Otočila jsem se na ní, abych jí odpověděla něco šťavnatého, ale když jsem si všimla, kdo to stojí na schodišti vedoucím na Zmijozelskou tribunu, úsměv mi zamrzl na rtech. Nancy na mě kývla hlavou, abych ji následovala. Neodvážila jsem se neuposlechnout a tak jsem se prodrala hučícím davem až k ní.
„Pojď se mnou!“ zakřičela na mě. Následovala jsem ji tedy dolů do místa chodby, kterou se vylézalo na tribuny a která teď byla úplně prázdná. Ušli jsme ještě hezkých pár metrů a zahnuly jsme za roh, kde se na mě Nancy konečně otočila.
„Co chceš?“ zeptala jsem se, ale věděla jsem, že ona si dramatickou pauzu stejně neodpustí.
„Půjdeš místo mě na ústní zkoušku z jasnovidectví.“ Prohlásila. Zalapala jsem po dechu. Časem jsem se smířila s tím, že jsem v jiné koleji. Mohla jsem, koneckonců proč si to nepřiznat, mohla jsem za smrt svých rodičů. Svým způsobem jsem takhle splácela svůj dluh. Jenomže tohle bylo přece jenom moc.
„To je podvod.“ Řekla jsem bezmyšlenkovitě. Nancy se rozesmála ale ihned přestala a pohodila hlavou.
„Podvod to byl do teď. Teď prostě jenom půjdeš na svojí zkoušku jasnovidectví.“ Řekla tvrdě.
„Ne.“ Postavila jsem si hlavu, „To prostě není správné.“
„Myslíš?“ Nancy se ušklíbla a já najednou věděla, že nemám na výběr.
„V pondělí sedmou hodinu.“ Řekla Nancy vítězoslavně, „A jestli nebudu mít aspoň Nad očekávání, tak se těš ty malá mrcho.“ Otočila se a odešla. Ještě chvíli jsem zůstala omráčeně stát na místě. Nemohla to být pravda. Prostě nemohla.
Přešla jsem k zábradlí a přidržela se ho, abych neupadla. Pak jsem pomalu vyrazila po schodech. Nepřipadalo mi to spravedlivé. Tohle přece nemohlo být správně. Jak mohl tohle někdo dopustit? Jak jsem to mohla já dopustit?
Dospěla jsem v uvažování až k tomuhle bodu, když do mě někdo vrazil. Už před tím jsem měla problém zůstat stát. Teď se mi prostě podlomily nohy a já upadla dozadu a nešikovně se praštila do hlavy o dřevěný okraj schodu.
Další věc, kterou si pamatuju bylo, jak mě někdo popleskává po obličeji. Zamrkala jsem a zavrtěla hlavou, aby zmizely mžitky, které se mi dělaly před očima.
„Hele, Bennetová. Žiješ, tak fajn.“ Rozmazaný obraz se zaostřil ve tvář Siriuse Blacka, který právě vstával z podřepu ve kterém mě plácal po tvářích. Nadzvedla jsem se na loktech a uvědomila si, že se mi asi rozskočí hlava. Postavila jsem se a musela se chytnout zábradlí, protože se svět kolem mě roztočil. Pak jsem si vzpomněla a krutá myšlenka na nesplnitelný úkol, který mi vnutila moje sestra se přidala k příšerné tepavé bolesti hlavy.
Posadila jsem se na schody, schovala obličej do dlaní a rozplakala se. Teď, když jsem slzy pustila ven, bylo to, jakoby se nechtěly nikdy zastavit.
„No, počkej, tentokrát to bylo vážně neúmyslně.“ Ozval se znovu Sirius Black.
„Jdi... pryč...“ podařilo se mi ze sebe dostat mezi vzlyky.
„Ale ty jsi ze Zmijozelu, ty bys ani neměla umět brečet.“ Namítl tak nějak do vzduchu.
„Dej mi pokoj.“ Zakvílela jsem. Slzy mi teď tekly úplně všude. Nedalo se to zastavit. Nemohla jsem prostě přestat plakat.
„Na, tumáš.“ Před mým rozostřeným viděním se objevil bílý kapesník. Chytila jsem se ho, jako se tonoucí chytá stébla, „Už tě nebudu šikanovat, slibuju.“ Prohlásil nečekaně přátelsky Sirius Black a sklonil se ke mě, „Jenom už prosím tě nebreč.“ Požádal mě, „A jestli jsi jenom z poloviny tak hrozná, jako tvoje sestra, tak se nedivím, že jsi ve Zmijozelu.“ Dodal jen tak nazdařbůh, „Mimochodem, co to máš na čele za flek?“ zaostřil náhle pohled do mého obličeje. Rychle jsem si přihladila ofinu přes mateřské znaménko nad levým obočím. Pozdě jsem si uvědomila, že bylo celou dobu, jasně a zřetelně vidět. Všiml by si ho i slepý.
„Řekla jsem, abys mi dal pokoj.“ Zasyčela jsem na něj, jako rozzlobená kočka, ale on vypadal, že se tím prostě baví.
„Má tvoje ségra taky flek na čele?“ zeptal se s úšklebkem na tváři. Vyplázla jsem na něj jazyk, vyskočila a seběhla po posledních schodech, abych mohla přeběhnout zpátky ke Zmijozelské tribuně. Skoro celou dobu jsem slyšela, jak se směje.
Osušila jsem si oči jeho kapesníkem. Aspoň k něčemu tedy byl. Pak jsem nechala kouzlem zmizet červenou barvu z očí a vyběhla na tribunu. Zmijozelští stále důstojně povzbuzovali. Sklouzla jsem pohledem naproti na Nebelvírskou tribunu, abych si všimla, že Sirius Black se už stihl vrátit. Nesedl si však ke své partě, ale prodral se davem k mojí sestře a rychle jí odhrnul vlasy z čela. Její prázdné, bílé čelo zasvítilo nad tribunami. Nikdo kromě nás tří si toho nevšímal. Vzápětí ho Nancy praštila přes ruku a utrhla se na něj. Bylo už ale pozdě. Ona to ještě nevěděla.
Sirius Black zacouval na okraj tribuny a vypadal zamyšleně. Náhle zvedl hlavu a naše pohledy se střetly uprostřed rozjásaného stadionu. A já najednou věděla. Tajemství toho, jak nás poznat od sebe bylo prozrazeno.
Kapitola 3. – Kolem horké kaše
Zapnula jsem si sukni a zjistila, že je o krapánek větší, než bych potřebovala. Buď jsem já zase zhubla, nebo Nancy, jejíž sukně to byla, přibrala. Nebo obojí.
Přenesla jsem váhu z nohy na nohu a natáhla si svetr. Byl to zvláštní pocit, když jsem vyšla ze záchodové kabinky a podívala se na sebe do zrcadla. Byl to opravdu zvláštní pocit se vidět takhle oblečená. Ty barvy mi slušely. Možná víc, než sytá zelená a stříbrná Zmijozelu. Urovnala jsem si hábit a zatočila se před zrcadlem dokola.
Věděla jsem, že se Nancy někam uklidila na tak dlouho, než zkouška z jasnovidectví neskončí. Pak už bude jenom na mě, jak rychle se dokážu zdýchnout a ona nastoupí zpátky na moje místo.
Znovu jsem si připomněla důvody proč to vlastně dělám. Připadaly mi natolik dostatečné, že jsem vzala svou brašnu a vyšla ven z umýváren.
Cestou jsem přemýšlela, z čeho se asi bude zkouška z jasnovidectví skládat. Ve druháku, kde jsme si volili předměty k NKÚ se Nancy postarala, abych měla stejné předměty, jako ona. Díky bohu vyšla moje zkouška z jasnovidectví až na středu a nehrozilu tudíž žádné nebezpečí odhalení.
Vyšla jsem poslední točité schodiště až na odpočívadlo, kde schody končily a pokračovalo se po stříbrném žebříku. Ta stará rašple Rosenhansová ještě ani nezačala vyvolávat a tak jsem strávila několik chvil vážnými obavami, že se se mnou někdo dá do řeči. Pozdravila jsem Lily a Mary, které obě chodily do Nebelvíru. Zatvářili se však podezdřívavě, takže jsem se jimy dál nezabývala.
„Lily Evansová.“ Ozvalo se z místnosti nad námi a dolů se sesunul stříbrný žebřík. Lily se ho chytila a hbytě vyšplhala nahoru. Vrátila se zpátky o pár minut později a pohlédla na mě a na Mary.
„Nezapoměňte, že se máme sejít v knihovně hned po zkoušce.“ Mary horlivě zakývala hlavou.
„Určitě.“ Přikývla jsem také. Lily mi věnovala další udivený pohled, otočila se a odešla.
Studentů na chodbě pomalu ubývalo až jsem tam zůstala stát jenom já a tři pobertové čekající na Remuse Lupina, který přišel na řadu přede mnou.
„Hodně štěstí.“ Popřál mi, když jsme se míjeli u žebříku.
„Děkuju.“ Věnovala jsem mu úsměv a vylezla rychle nahoru. Kdybych bývala chvilku počkala, viděla bych pohled plný úžasu, kterým mi úsměv oplatil.
„Aha, Patricie Bennetová,“ hlesla profesorka Menschová a prohlédla si mě tlustými skly brýlí, „Posaďte se má drahá.“ Tím jsem se přesvědčila, že já i Nancy vypadáme úplně stejně.
Zkouška proběhla bez větších obtíží. Něco jsem si vymyslela o tom, co vidím v křišťálové kouli a z čajových lístků jsem věštila jenom to nejhorší, co mě napadlo. Když jsem dorazila do knihovny, byl už téměř čas k večeři. Lily postávala nervózně u regálu a podupávala si nohou v rytmu písně od Beatles – slavné, mudlovské skupiny.
„Lily!“ vyhrkla jsem udýchaně, protože jsem skoro celou cestu utíkala, „Promiň!“ dodala jsem rychle, když se na mě otočila a sjela mě přísným pohledem, „Promiň! Moc se omlouvám, že jsem se takhle zdržela.“ Lily otevřela ústa. Pak je zase sklapla.
„Ty se mi omlouváš?“ zeptala se nakonec.
„Ano,“ přikývla jsem rázně, „Moc mě to mrzí.“ Lily znovu otevřela pusu. Tentokrát jí však v odpovědi předběhl někdo jiný. Zpoza regálu na knihy vyšli tři pobertové, ten malý ukňouraný Peter jim chyběl.
„Musíme si popovídat.“ Řekl Sirius Black a chytil mě za loket.
„Ale,“ zaprotestovala jsem, ale nic jiného jsem nestačila říct. Vyvedli mě z knihovny tak rychle, že jsem ani nestihla zamrkat. Remus zkoušel jedny dveře po druhých, až našel jednu otevřenou třídu. Sirius Black mě vstrčil dovnitř. Všichni tři vešli za mnou a James Potter za námi pečlivě zavřel.
Pak se všichni tři podívali na mě.
„Ty nejsi Patricie.“ Obvinil mě Sirius Black a to mi téměř vyrazilo dech z plic.
„Co..cože?“ bylo to jediné na co jsem se zmohla.
„Ty nejsi Patricie Bennetová.“ Zopakoval Sirius Black chladně, „Můžeš se přestat přetvařovat. Co jsi udělala se svojí sestrou?“
„Cože?“ nechápala jsem, „Já jsem Patricie. Chodíme spolu už pět let do školy.“
„Ty nejsi Patricie.“ Tentokrát promluvil Remus Lupin, „Patricie se nikdy na nikoho hezky neusmívá a neděkuje. Nanejvíš je jedovatá.“
„Patricie by se Lily neomluvila.“ Přidal se James Potter, „Patricie se nikdy neomlouvá.“ Cítila jsem, jak mi mizí půda pod nohama. Jak jsem to mohla takhle pokazit.
„Patricie není milá. Patricie nezdraví.“ Sirius, „Takhle bychom mohli pokračovat věky. Prostě, ty nejsi Patricie Bennetová.“
„Ale jsem!“ zkusila jsem vykřiknout. Třeba někdo přijde a zachrání mě.
„Ne to tedy nejsi.“
„Věřte mi,“ teď jsem mluvila, jako v transu, „Nikdy jsem nemluvila víc pravdu, než teď. Já jsem Patricie Bennetová.“
„Tohle je směšné.“ Ozval se znovu Sirius Black, „A zbytečné. Prostě ukaž čelo. Nejsi Patricie Bennetová. Ta by se tu s námi takhle nevybavovala.“
„Proč bych vám měla ukazovat čelo, vy tupci.“ Pokusila jsem se vložit do svého tónu trochu jízlivosti a zlosti. Spíš to ale znělo vystrašeně.
„Hezký pokus,“ oponoval mi Sirius Black, „Ale nevyšlo to. Buď ukážeš čelo dobrovolně, nebo nebo tě donutíme.“ Zavrtěla jsem hlavou a přemýšlela, kde se ve mě ta troufalá odvaha bere. Chtěla jsem si rukama zakrýt čelo. To jsem stihla, ale původní plán stočit se do klubíčka, mi nevyšel. Byli rychlejší.
James mě chytil za zápěstí a s překvapivou silou mi strhl ruce dolů a Sirius mi odhrnul ofinu z čela.
„Je to ta druhá,“ oznámil, „Zavřeme jí někam a uvidíme, jestli se její dvojče objeví.“
Ta slova ve mě vzbudila něco už dávno zapomenutého. Někam jí zavřeme. Vykřikla jsem a vytrhla Jamesovi obě zápěstí. Rozeběhla jsem se ke dveřím a cítila, jak po mě Remus chňapl a minul. Jsem volná, zaradovala jsem se těsně před tím, než mě Sirius Black chytil do náruče.
„Ne!“ zavřeštěla jsem, jako posedlá a začala se s ním prát, ale byl na mě moc silný. Zvedl mě ze země a i když jsem vší silou kopala a rozháněla se do všech stran, nepodařilo se mi ho zasáhnout.
„Zbláznila se!“ slyšela jsem křičet Remuse.
Vyvlekli mě ze třídy až teprve, když se jim podařilo zacpat mi ústa kapesníkem. Prala jsem se pořád, ale i mě už začínaly docházet síly.
„Sem, rychle!“ James otevřel dveře a Sirius mě – kopající a zuřivě se peroucí – nacpal do malého přístěnku na košťata. Rychle za mnou zabouchli dveře. Vrhla jsem se k nim a zabušila na ně, ale i tak jsem jasně slyšela, jak se v zámku otáčí klíč a zvuky trojích kroků, které se chvatně vzdalovaly.
Mysli, mysli, napomenula jsem se. Ano, to je ono, jsi přece čarodějka. Vytáhla jsem hůlku a zašeptala: „Alohomora!“ Kouzlo nemělo na dveře žádný účinek. Upustila jsem hůlku na podlahu a znovu do dveří zabušila.
„Pomóc!“ zavolala jsem, ale už předem jsem věděla, že je to zbytečné. V takhle pozdní hodinu už nikdo do chodby v patře knihovny nechodil. Kromě toho jsem si uvědomila, že i kdyby mě tu našli, co bych řekla? Když bych to na ně prozradila, prozradili by zase oni na oplátku, kdo jsem a byl by z toho jeden velký průšvih.
Přešla jsem k zadní části přístěnku a posadila se na studenou podlahu. Nezbývalo mi, než čekat.
***
Sirius Black se prodíral davem ve Velké síni a pátral po ní očima. Málokdy tak intenzivně někoho hledal. Dnes však neměl na výběr.
Ve Velké síni bylo narváno. Všichni studenti po první zkouškovém dnu zamířili na večeři, aby si popovídali s přáteli. Sirius Black se pro sebe ošklivě usmál. Nebýt té náhody, že zahlédl černou skvrnu na čele dívky lezoucí po žebříku, byl by teď, jako ostatní. I jeho přátelé by byli, jako ostatní. I ona by byla.
Zahlédl světlé vlasy, Nebelvírské barvy, hezkou postavu. Na okamžik ho udivilo, kde se tady vzala. Vždyť ji před chvílí sám zamkl do přístěnku na košťata. Pak se ale vzpamatoval a zamířil k ní. Byla to ta druhá. Byl si tím jistý. Ona byla i přes to, jak si byly podobné, jiná. Prostě z ní vyzařoval jiný druh energie. Jiný druh myšlení.
„Ahoj, Pat.“ Pozdravil a nasadil svůj nejsvůdnější úsměv.
„Co chceš?“ odpověděla nevrle. Teď už si byl jistý, že je to ta druhá. Naprosto.
„Kdes byla celý den?“ zeptal se nenápadně.
„Kde bych byla, pitomče.“ Loupla po něm pohledem a nandala si na talíř loupané paštičky, „Na zkoušce z jasnovidectví.“
„Jo, promiň,“ předstíral, že si vzpomněl, „Vždyť já jsem tě tam viděl. A jak dlouho jsi tam prosím tě trčela?“
„Přišla jsem na řadu někde uprostřed.“ Zavrčela pravá Patricie Bennetová, „A teď mi koukej dát pokoj, ty nagelovanej frajírku.“
„Rád jsem si popovídal.“ Mávl jí na pozdrav a otočil se. Teď už věděl, co se stalo. Jenom nevěděl proč. Takže ta druhá. Už skoro celé odpoledne se snažil rozpomenout na její jméno, znělo to nějak, jako Nany, nebo Nelly. Je milá a příjemná. A věčně ze všeho vyjukaná. Byl si téměř jistý, že dnes se vyměnily poprvé. Jenomže proč by to ta druhá dělala? Proč by za svou sestru, se kterou se podle všeho neměla moc ráda, skládala zkoušku?
Vystoupal do schodiště a ocitl se v chodbě, vedoucí do knihovny. Zastavil se přede dveřmi přístěnku na košťata a vytáhl klíč. S Jamesem a Remusem se už před tím dohodl, že až něco zjistí, řekne jim to. Oba měli spoustu jiných starostí. Další den měli skládat zkoušku z obrany proti černé magii a oni se šli oba prostě učit. Sirius měl s černou magií bohaté zkušenosti. Celá jeho rodina jí byla posedlá. Nepotřeboval se to učit. Prostě stačilo chovat se, jako když byl doma. Zasunul klíč do zámku a potichu s ním otočil.
Předtím ho trochu vyděsilo, jak se prala. Byla jako nějaké zvíře. Teď pomalu otevřel dveře. Na první pohled to vypadalo, že přístěnek je prázdný. Na druhý pohled uviděl hůlku ležící za dveřmi na zemi. Sehnul se a sebral ji. Takže jí tedy napadlo, zkusit si otevřít kouzlem. Podíval se pozorněji do místnosti, když si všiml malé hromádky ležící u zadní stěny, rychle k ní přešel. Ležela na zemi stočená do klubíčka se zavřenýma očima. Na okamžik ho napadlo, jestli se jí snad něco nestalo. Zapudil však tu myšlenku a položil jí ruku na rameno.
***
Vzbudilo mě, až když mi někdo stiskl rameno. V jediném okamžiku jsem si uvědomila, že ležím na studených kamenech podlahy přístěnku, dveře jsou dokořán a někdo se nade mnou sklání. Trhla jsem sebou a okamžitě jsem se probrala. Zamrkala jsem a zaostřila na tvář nade mnou. Jakmile jsem si uvědomila, kdo to je, rychle jsem ucukla a pokusila se stoupnout si. Nepodařilo se mi to, tak jsem alespoň zacouvala v sedě, co nejdál to šlo.
„Ty idiote,“ zasyčela jsem na Siriuse Blacka, jehož nezřetelná silueta se nade mnou skláněla.
„Proč jsi to udělala?“ zeptal se.
„A co jako?“ všimla jsem si, že v ruce drží moji hůlku. Rychle jsem po ní chňapla, ale on ucukl tak, že jsem už na ni nedosáhla.
„Proč jsi se vyměnila se svou sestrou?“ zeptal se přímo.
„Vrať mi hůlku a brašnu a za deset minut to bude, jako by se to nikdy nestalo.“ Zavrčela jsem a znovu jsem chňapla po hůlce.
„Nancy?“ ozvalo se překvapeně z chodby za dveřmi. Sirius se otočil a napřímil. Já vyskočila na nohy.
„Srabusi, co ty tu děláš?“ Sirius se ležérně natáhl a vyšel ven z přístěnku.
„Dívám se, jak šikanuješ mojí nejlepší kamarádku a vůbec se mi to nelíbí, Blacku.“ Severus se na něj podíval odměřeně.
„Ale to není Nancy. Je to Patricie. Její sestra.“ Sirius Black se ke mě otočil a já slyšela, jak něco mumlá. Najednou to bylo, jako bych měla v krku knedlík. Zatraceně on mě očaroval kouzlem Silencium, došlo mi. Teď už nemůžu mluvit. Chytil mě za zápěstí a vytáhl mě ven z přístěnku, „Tak dej pokoj, Srabusi, nevidíš, že rušíš?“ Měla jsem chuť ho zezadu uškrtit, když se znovu otočil na Snapea.
„Jasně,“ ušklíbl se Severus, „Jenomže tohle je Nancy. Netuším, proč vězí v těhle hrozných hadrech, ale je to Nancy. Myslíš, že nepoznám svojí holku?“ teď jsem měla prozměnu chuť uškrtit jeho. Jeho holka? Co si o sobě myslí.
„Ale tohle není Nancy, asi si ji pleteš s její sestrou. Tohle je Patricie, že ano?“ otočil se na mě. V tu chvíli mi došla trpělivost. Kdysi, když mi bylo nějakých třináct, si teta Wolfová zvykla zavírat mě do skříně. Tenkrát jsem se naučila prát. Tentokrát jsem na své straně měla výhodu momentu překvapení.
Sirius Black určitě nečekal, že s ním nebudu souhlasit. Proto nečekal, že ho kopnu do holení kosti, vytrhnu mu z ruky svou hůlku, chytím Severuse za ruku a poběžím, jako o život.
Po několika proběhnutých chodbách mě přinutil zastavit sám Severus, který prostě najednou zůstal stát. Nečekala jsem to a tak jsem se málem natáhla na zem, ale stihl mě zachytit. Nikdy bych si netroufala odhadnout, že je tak silný.
„Nancy,“ vydechl, „Co to, k čertu, znamená?“ zamávala jsem si bezmocně rukama před ústy, „On tě oněměl,“ došlo Severusovi, „Bylo mi divné, že ses neozvala. Počkej, spravím to, jenom...“ zavrtěla jsem hlavou abych mu naznačila, že mu nerozumím, „Je tu něco, co bych chtěl udělat, než zase budeš moct mluvit,“ řekl, rychle se ke mě naklonil a políbil mě. Prudce a nečekaně. Podlehla jsem tomu. Stejně rychle a nečekaně se však ode mě odtáhl, „Byl bych rád, kdyby to zůstalo mezi námi, ano?“ řekl nejistě a podíval se mi do očí, „A nechci aby to mezi námi cokoliv změnilo, rozumíš?“ zeptal se mě. Omámeně jsem přikývla, „Počkej, odčaruju tě.“ Zamával hůlkou a něco zamumlal. Knedlík z mého krku zmizel. Ale jenom na okamžik, než jsem si uvědomila, co se stalo.
„Severusi, já...“ zakoktala jsem se na okamžik.
„Psst.“ Přerušil mě, „Omlouvám se, ale musel jsem to udělat. Chovej se prostě, jako by se to nikdy nestalo, ano?“ Znovu jsem přikývla, „Budeš potřebovat svojí uniformu, kde je?“ zeptal se věcně.
„Zů...zůstala v brašně.“ Zavzpomínala jsem, „A ta je...A kruci ta zůstala zamčená v knihovně.“ Došlo mi.
„Tak počkej,“ zarazil mě Severus, když jsem se chtěla rozeběhnout ke knihovně, „Něco zkusím.“ Znovu zvedl hůlku a zamumlal kouzelná slova. Okraje mojí uniformy se změnily z červenožlutých na zelenostříbrné. Barvu změnila i kravata.
„Jejda,“ vyjekla jsem, když jsem ucítila teplý závan, „Páni,“ vydechla jsem nakonec, „Kde ses to naučil.“
„Tuhle a tamhle,“ pokrčil rameny Severus, „Měli bysme jít, už je dost pozdě.“
Když jsem po jeho boku vykročila chodbou, usilovně jsem se snažila zapomenout na ten polibek. Zapomenout, vymazat ho z poměti, nebo tu část mozku nějak zamknout. Prostě, abych se k němu mohla chovat, pořád stejně, jako dřív. Jenomže jsem zjistila, že tak snadné to rozhodně nebude.
Kapitola 4. – Rozjíždíme to naplno
Když profesor Kartiknot zavelel ze svého místa: „Posledních pět minut.“, už jsem se skoro čtvrt hodiny nudila k smrti. Ve Velké síni byl ovedro k zalknutí. Viděla jsem Severuse Snapea, jak o místo předemnou pečlivě dopisuje poslední otázku. Rozhlédla jsem se po síni. Studenti už byli ve směs hotoví. Obranu proti černé magii uměl prostě každý. V těhle časech to byla nutnost. Protáhla jsem se a už po čtvrté spočítala, jestli jsem vyplnila všechny otázky.
„Odložte brky, prosím!“ zavelel profesor, „To platí i pro vás Stebbinsi!“ no jistě, to se dalo čekat. Stebbins, tlustý kluk z Mrzimoru zase nestíhal, „Zůstaňte prosím na místech, dokud vaše pergameny nevyberu. Aciio!“ Maličký profesor Kratiknot se pod tíhou pergamenů svalil na záda. Cooper, který již po třetí opakoval pátý ročník a jeho věrný kumpán Malkovich v předních lavicích vyskočili a zvedli ho zpátky na nohy.
„Děkuji vám… děkuji,“ lapal po dechu profesor Kratiknot. „Nuže, všichni jste volní, můžete jít!“ zamával na nás volnou rukou, jako bychom byli nepříjemný hmyz.
Prošla jsem Velkou síní a zaváhala zda se připojit k Severusovi, který šel, unášen davem a stále ještě zahloubaný do zkušebích otázek. Všichni mířili ven a tak jsem se rozhodla pro tu samou alternativu.
„Jak se ti líbila otázka číslo deset, Náměsíčníku?“ Sirius Black se smál. Minuli mě sotva o pět kroků. Když jsem si znovu vpomněla na chladný přístěnek, dostala jsem chuť na ně zezadu poslat nějakou ošklivou kletbu.
„Ta neměla chybu. Uveďte pět znaků, podle nichž poznáte vlkodlaka. Bezvadná otázka!“ odpovídal také s úsměvem Remus Lupin. Ani s jedním z nich jsem se ještě od toho pondělka nesetkala tváří v tvář.
„Myslíš, že se ti podařilo všechny je vyjmenovat?“ ptal se s obavami v hlase James Potter.
„Snad ano.“ Přikývl Remus Lupin a zvážněl.
„Chci s tebou mluvit. Hned.“ Moje sestra mě chytila za předloktí a odtáhla stranou z hlučícího davu, „Jdeš taky k jezeru, ne?“ zeptala se sladce, „Tak si cestou popovídáme.“
„Co mi chceš?“ zeptala jsem se šla vedle ní.
„Chci vědět, jak hodláš strávit letošní prázdniny.“ Řekla a pořád se nepřestávala tak strašlivě sladce usmívat.
„Cože?“ nechápala jsem.
„Už nám bude šestnáct,“ poznamenala, „Nemyslíš, že je čas se osamostatnit?“ zeptala se najednou přímo.
„Cože?!“ ujelo mi znovu. Tohle snad nemohla myslet vážně. Ani ona ne.
„Prostě o těhle prázdninách od tety Wolfové odejdeš.“ Přikázala mi příkře, „Stejně od ní nedostaneš už ani svrček.“
„To si děláš srandu.“ Vyhrkla jsem, „Tohle po mě přece nemůžeš chtít! Ještě nejsem dospělá!“
„To není můj problém.“ Prohlásila Nancy a ušklíbla se.
„Dejte mu POKOJ!“ Ozval se od jezera rozzlobený hlas. Lily Evansová stála s rukama v bok. James Potter se Siriusem Blackem se právě ohlédli, přičemž si Potter si volnou rukou okamžitě zajel do vlasů. Jenom kousek před nimi ležel v trávě Severus Snape a dusil se mýdlovou pěnou. Chtěla jsem se k němu okamžitě rozeběhnout, ale Nancy mě chytila za obě ruce zezadu. Vždycky byla silnější než já.
„Ty nikam nepůjdeš,“ zasyčela mi do vlasů, „Dám ti lekci samostatnosti! Jenom se dívej.“
„Copak je Evansová?“ zeptal se Potter.
„Dejte mu pokoj,“ opakovala Lily, tentokrát už klidněji, „Co vám udělal?“
„No,“ protáhl jakoby úmyslně Potter, „jde spíš o to, že vůbec existuje, jestli chápeš, jak to myslím…“ Mnozí studenti se rozesmáli. Znovu jsem se pokusila Nancy vytrhnout, ale marně.
„Myslíš, bůhvíjak nejsi vtipný,“ řekla mu chladně, „jsi ale jen nafoukaný a násilnický ubožák Pottere. Nech ho nepokoji!“
„Nechám, když si se mnou dáš rande, Evansová,“ odpověděl okamžitě Potter. „No tak… dej si se mnou rande a já už proti tomu srábkovi nikdy nepozvednu hůlku.“
„Než jít s tebou, to bych si radši dala rande s tou obří olihní,“ prskla Lily.
„Máš smůlu, Dvanácteráku,“ poznamenal Black a otočil se ke Snapeovi. „A sakra!“
Severus už mířil hůlkou na Pottera, vyšlehl záblesk jasného světla a Potterovi se na tváři objevila otevřená rána. Rychle zvedl hůlku. Znovu se zablesklo a v další vteřině Severus visel ve vzduchu hlavou dolů. Hábit mu přepadl přes hlavu a odhalil nohy v zašedlých spodkách.
„Pusť mě!“ zaječela jsem na Nancy a přivolala tak na sebe pozornost několika nejblíže stojících lidí. Ale jenom na chvíli. Pak se zase všichni začali věnovat scéně před sebou.
„Pusť ho dolů!“ vyjekla rozzlobená Lily, v jejímž obličeji to na okamžik zacukalo, jako by se chtěla usmát.
„Jak si přeješ,“ přikývl Potter a prudce trhl hůlkou vzhůru. Snape spadl na zem a rychle vyskočil se zdviženou hůlkou, Black však vykřikl: „Petrificus totalus!“ a Severus spadl na zem tuhý jako prkno.
„TAK UŽ MU DEJTE POKOJ!“ zaburácela Lily. Náhle měla v ruce hůlku. Potter ani Black z ní nespustili oči.
„No tak, Evansová, nenuť mě, abych tě uřkl,“ nasadil vážný tón Potter.
„Koukej ho odklít!“
Potter si povzdechl a odklel Severuse.
„Padej odtud,“ řekl, když se Snape namáhavě zvedl na nohy, „Máš štěstí, že tu byla Evansová, Srabusi.“
„Nepotřebuju, aby mi pomáhala taková špinavá, mrňavá mudlovská šmejdka!“ ukolouzlo mu. Věděla jsem, že to tak nemyslel, jenomže už bylo pozdě. Příliš pozdě. Lily zamrkala.
„No fajn,“ přikývla klidně. „Příště se do toho nebudu plést. A na tvém místě bych si přeprala spodky, Srabusi.“
„Omluv se Evansové!“ zahřměl Potter a výhružně namířil na Snapea hůlku.
„Nechci, abys ho ty přiměl k omluvě!“ zaječela Lily a otočila se k Potterovi. „Jsi zrovna takový mizera jako on.“
„Cože?“ vyjekl Potter. „Já bych NIKDY neřekl, že jsi – vždyť víš co!“
„Cucháš si vlasy, protože si myslíš, bůhvíjak ti to nesluší, když vypadáš, jako bys zrovna slezl z koštěte. Předvádíš se s tou pitomou Zlatonkou. Chodíš po chodbách a uřkneš každého, kdo se ti znelíbí, jen proto, že to umíš… Překvapuje mě, že se s tebou a s tou tvou kytovou hlavou koště vůbec zvednete země. Je mi z tebe NANIC.“ Lily se otočila a rozzuřeně oddupala pryč.
„Evansová!“ zavolal za ní Potter, ale žádné odpovědi se nedočkal, „Hej, EVANSOVÁ!“ Lily se však ani neohlédla.
„Co to do ní vjelo?“ podivil se Potter.
„Jestli mě můj nos neklame, řekl bych, že tě považuje tak trochu za náfuku, kámo.“ Odpověděl mu Sirius Black.
„Fajn,“ vyštěkl Potter a dřív, než kdokoliv stihl nějak zareagovat, namířil hůlkou znovu na Severuse, „Tak fajn. Kdo chce vidět, jak Srabusovi stáhnu kaťata?“ Nový záblesk a Severus znovu visel hlavou vzhůru.
Vzpamatovala jsem se a v nestřeženém okamžiku jsem dupla Nancy na nohu.
„Koukej mě pustit!“ zeječela jsem a upoutala tak teď na sebe všechnu pozornost. S novou silou jsem se jí vytrhla a vyklopítala až ke starému dubu.
„Okamžitě ho sundejte dolů, nebo se do konce života budete živit jenom kaší!“ zavřeštěla jsem, bledá vzteky.
„Ty by ses měla trošku uklidnit, kotě.“ Sirius Black se ujal slova, „Slíbil jsem ti, že tě už nebudu šikanovat, ale na sebeobranu se to nevztahuje.“
Bývala bych se nedokázala zastavit, i kdybych chtěla. Povedlo se mi to možná proto, že to nečekali. Nečekali, že já, malá blondýnka s drobnou postavou zapomenu na hůlku a budu se prát. Všechny ty roky šikany a ponížení. To všechno teď ze mě vyplulo na povrch.
Jako prvního jsem do obličeje uhodila Pottera. Upadl a hůlka mu vyletěla z ruky. Přestal tak ovládat svoje kouzlo a Severus znovu dopadl na zem. Black se po mě natáhl a pokusil se mě chytit. To byla ovšem chyba. Sehnula jsem se a praštila ho do břicha. Ohnul se v pase a tak mi poskytl skvělý cíl. Trefila jsem ho přímo na ohryzek.
„Severusi!“ otočila jsem se k němu a když jsem uviděla, že leží na zemi a sténá, všechna bojovnost ze mě rázem vyprchala a já jsem se zděsila toho, co jsem právě udělala.
Vrhla jsem se ke Snapeovi a pokusila jsem se pomoci mu vstát, ale to už se kolem nás začal stahovat kroužek studentů. Věděla jsem, že to nebude trvat dlouho, ale svojí rychlostí mě překvapili. Nikde ani kousíček zelené uniformy. Všude jenom samá žlutá, červená, hnědá a modrá.
První rána, která mě trefila přišla z boku. Instinktivně jsem si kryla hlavu rukama a cítila jsem, jak mě Severus ležící vedle mě strhává na zem a zakrývá vlastním tělem. Možná proto jsem nedopadla zase tak zle. Možná to bylo tím, jak někdo studenty odvolal. Možná to bylo ale jenom tím, že jsem byla prostě na rány zvyklá.
***
„Parchanti.“ Prohlásila Bellatrix Blacková a přešla po společenské místnosti.
„Děkuju.“ Zamumlala jsem směrem k Severusovi, který mi rozedřenou rukou s mokrým ručníkem utíral krev z obličeje. Sama bych to bývala asi nezvládla.
„Ne, že by mi na vás zase tak záleželo,“ pokračovala Bella, „Ale tohle by si prostě neměli dovolit.“
„Nic z toho by se nestalo, kdybych se ovládla a použila jsem hůlku.“ Zamumlala jsem.
„Děkuju,“ zašeptal Severus, „že ses neovládla. Stálo to za to, i když jsem byl vzhůru nohama.“
„Ukaž,“ vzala jsem jeho ruku do dlaní a nalila mu na ní desinfekci. Kdybych byla nebývala držela jeho ruku pevně, ucukl by. Sprostě zaklel, ale nechal mě, abych mu ránu zavázala obinadlem, „Vydrž,“ přikázala jsem a pro změnu se zabývala jeho tváří, která podezdřele natékala a modrala. Zrovna jsem se rozhodla použít hůlku, když se nečekaně dotkl mé tváře a prsty jemně přejel po modřině na mé čelisti.
„Zabiju je,“ zašeptal a znělo to tak vážně, až mě vyděsil, „Za tohle je zabiju.“
„Severusi, prosím tě.“ Sundala jsem jeho ruku ze své tváře a zvedla hůlku, abych napravila jeho zlomenou lícní kost.
Mnohem víc, než způsobené příkoří, mě trápilo to, co mi řekla má sestra předtím. Nastal čas se odstěhovat z domova. Jenomže kam bych šla? Celé dva měsíce se protloukat nedokážu. Práci nemám, nemám žádné peníze. Jediné, co mi tedy zbývá, je smrt hlady? Netušila jsem ještě, co mi Nancy připravila na uvítanou doma.