9. Kapitola - Pan Olivander
Gill si nejasně uvědomovala, že jí Lily nakonec odvedla na ošetřovnu. Neviděla nic kolem sebe. Slyšela, že se jí Lily vlídnými slovy pokouší ukonejšit, ale nerozuměla jí. Gill věděla, že jí madam Pomfreyová do krku nalila jakýsi zářivě oranžový lektvar a že se jí po něm začalo chtít strašně spát. Věděla o tom, jako kdyby to byl nějaký zlý, zamlžený sen.
Když se Gill probudila, bylo oknem vidět krásné ráno. Otevřela oči právě ve chvíli, kdy kolem její postele procházela madam Pomfreyová.
„Tak už jsi vzhůru, drahoušku.“ Podotkla vesele. Mluvila tónem a přízvukem hlasu, který se obvykle používá na malé děti, nebo staré a smrtelně nemocné lidi, „přinesu ti něco k jídlu.“ Za malý okamžik se znovu objevila s tácem plným jídla.
„Jez,“ poradila Gill, „bude ti lépe. Dáte si ještě sklenku jablečného džusu pane Olivandere ?“ Gill se vysunula na posteli o kousek výš a podívala se do prava. Na lůžku vedle ní seděl starší pán, u kterého si před čtyřmi lety koupila hůlku. Poposunul si brýle ke kořenu nosu a vesele se na Gill usmál.
„Velice děkuji madam, ale už ne. I přesto je váš džus výjimečně dobrý.“ Madam Pomfreyová odpochodovala.
„Dobrý den.“ Hlesla Gill. Zajímalo ji, proč má pan Olivander na hlavě ten obvaz, „Nevypadáte…hm…jako ten podivín, co mi prodával hůlku.“ Odvážila se podotknout.
„Vrbová, šestnáct palců, blána z dračího srdce a je velmi pružná.“ Odpověděl jenom tak mimochodem pan Olivander, „vy taky nevypadáte na šílence, slečno Warbecková.“
„Na šílence ?“ nechápala Gill.
„Jste sice trochu bledá, ale…“ Pan Olivander nechal větu nedokončenou, viset ve vzduchu.“
„Jak jste to myslel s tím šílencem ?“
„Jak jsem to řekl. Madam Pomfreyová byla tak laskavá, že mi sdělila, že jste se včera večer nervově zhroutila.“
„To přece ještě neznamená, že jsem šílenec.“ Namítla Gill, „a doufám, že mě odsud brzo pustí. Musím najít pár lidí a zabít je.“ Zaťala pěsti do přikrývky.
„Obávám se, že přesně takhle mluví šílenci, mé dítě.“ Ozval se znovu pan Olivander.
„A já se obávám, drahoušku,“ vložila se do rozhovoru madam Pomfreyová, „že tě odtud dříve jak za týden nebudu moct pustit.“
„Ne !“ Gill skoro vykřikla, „To ne !“
„Ale ano. A nesmíš se rozčilovat, drahoušku. Vy pane Olivandere budete moci odejít už po zítří.“ Znovu odešla do své kanceláře.
„Co se vám vlastně stalo.“ chtěla vědět Gill.
„Měl jsem tady ve škole nějaké jednání s Brumbálem a už jsem byl na odchodu. Asi jsem musel uklouznout na schodech. Naprasklá lebka a zlomená klíční kost. A co se stalo vám ?“ Gill ucítila, že jí začínají pálit oči. Rozhodla se, že mu řekne ten druhý důvod, proč tady vůbec je.
„Před dvěma dny mi umřela máma.“ Hlesla. Pan Olivander zvážněl.
„Ach tak. Omlouvám se, že jsem se ptal, mé dítě.“ Na protější posteli někdo zasténal. Remus Lupin se zvedl na loktech.
„Remusi ! Co ty tady děláš ?“ vyjelo z Gill.
„Včera byl úplněk.“ Zašklebil se, „a mě je pěkně blbě.“ Převrátil se na bok a vyzvracel se do kyblíku připraveného vedle jeho postele, „Jestli vám to nebude vadit,“ pousmál se, „ještě si zdřímnu, než přijdou kluci.“ Lehl si znovu a zavřel oči. Gill schovala hlavu pod peřinu.
„Kluci !“ zasténala potichu, „Sirius.“
„Předpokládám, že ten hoch, je další z důvodů, proč tu jste, mé dítě ?“ ozval se pan Olivander. Gill se otočila na bok, aby na něj viděla a položila si hlavu na polštář.
„Ano, to je,“ přikývla bez obalu, „ale nechte si to, prosím, pro sebe.“
Když se odpoledne přiřítili kluci, dělala Gill že spí.
„Ten Sirius, to je mladý Black ?“ zeptal se pan Olivander, když kluci konečně odešli.
„No… ano.“ Souhlasila Gill.
„Pořád se na vás díval. Zdá se, že mu děláte starosti.“
„Taky už mi můžete řikat Gill.“ Zahučela.
„Dobře, nebudu tě už déle trápit, mé dítě.“
„Gill stačí.“ Obrátila se k němu zády a usnula doopravdy.