8. Kapitola - Nenávist
Gill musela spát hodně dlouho, protože když se probudila už se smrákalo. Napřed se lekla, co se děje, ale po tom si vzpomněla na svůj rozhovor s ředitelem. Nebudou mi klást nepříjemné otázky. No aspoň něco. Gill se nehodlala vrátit do matčina domu. Ani teď a ani na Vánoce. Pojede k babičce. Za týden jí bude šestnáct a má už právo o sobě rozhodovat sama. Vstala a šla. Nevěděla kam, chtěla pouze jít. Ve společenské místnosti bylo prázdno. Všichni se zřejmě odebrali na večeři. Gill si uvědomila, že má docela hlad a vydala se dolů do Velké síně. Sirius tam bude určitě taky, pomyslela si, zajdu za ním a omluvím se mu. Gill zůstala stát ve dveřích. Rozhlížela se po celém Nebelvírském stole a hledala Lily, nebo nějakou jinou spřízněnou duši. A uviděla Siriuse. Jako ve snu sledovala, jak někdo volá jeho jméno a jak se k němu řítí dlouhovlasá blondýnka z Havraspáru. Padla mu kolem krku. Gill se jako ve snu pohnula. Jakoby její tělo vykonávalo samo od sebe to, co si její mysl přála udělat. Gill sebrala ze stolu nůž a hodila jím po objímající se dvojici. Nůž se zapíchl do stěny za kolejním stolem. Sirius Black, který si zřejmě nože všiml pustil blondýnku a otočil se na Gill. Ta stála, jako zkamenělá a ruce měla stisknuté v pěst. A potom se otočila a utíkala. Utíkala po schodech dolů a potom zase nahoru. Slyšela za sebou Siriusovy výkřiky a věděla, že za ní běží, ale bylo jí to jedno. Běžela do sklepení, tam by se ho snad mohla zbavit. Vtrhla do prvních dveří, které potkala. Myslela si, že to je nějaká nepoužívaná učebna, ale připadala jí příliš známá. Pomalu se rozhlédla a uvědomila si, že je to učebna lektvarů. A u stolku seděl profesor Křiklan a upřeně se na ni díval.
„Mohu vám nějak pomoci, slečno Warbecková ?“ zeptal se se zdviženým obočím.
„Ne…Ne… děkuju pane profesore, ale asi jsem si spletla dveře.“ Gill začala pomalu couvat a už skoro brala za kliku, když dveře někdo z venku rozrazil. Sirius stál jako solný sloup. Gill zapomněla, že na ně zírá profesor Křiklan.
„Ty…ty hnusnej, odpornej děvkaři !“ Pustila se do Siriuse, „Jak se vůbec opovažuješ za mnou chodit a já se ti chtěla omlouvat ! Jsi nesnesitelnej malej šmejd…“ Dál už nestačila nic říct. Sirius ji popadl kolem pasu a políbil ji. Utišil tak její slova, ne však její hněv. Odtrhla svá ústa od jeho, ale z jeho náručí se vytrhnout nedokázala. Držel ji příliš pevně.
„Koukej mě pustit !“
„Tak si říkám, jestli existujou ještě slabší lidi, než jsi ty, nebo jestli už jsou to liliputáni ?“
„Hlavně, že ty si dokonalej !“
„No já vím, ale od tebe to potěší.“
„Dej tu ruku z mýho zadku !“
„A proč ? Mě se líbí tam, kde je !“
„To by mě zajímalo, co je na tobě tak úžasnýho !“
„Nápodobně, kotě.“
„Jdi se vycpat !“
„No tak, mládeži !“ ozval se profesor Křiklan, „Tak už jí konečně pusťte, Blacku a běžte si své milostné výlevy řešit na chodbu.“
„Omlouvám se pane profesore.“ Sirius pustil Gill a otočil se na profesora, „nějak jsem si vás nevšiml.“ Gill potichu vyklouzla dveřmi. Sirius se za ní znovu vrhl.
„Gill, počkej !“
„A proč ? Čekala jsem na někoho, koho bych mohla mít ráda celých šestnáct let. A když se ten někdo konečně objeví…“ zlomil se jí hlas a do očí se jí začaly znovu hrnout slzy, ale Gill se už rozhodla, plakat nebude. Ne před ním, „jdi si za tou svojí blondýnkou ! Já o tebe nestojím !“
„Ale já o tebe jo…“ hlesl tiše, „s tou blondýnkou nemám nic společného. Přísahám !“
„Jo, byl jsi na večeři a ona se ti jenom tak z ničeho nic vrhla kolem krku.“
„Nevěříš mi, že to tak opravdu bylo ?“
„Ne to ti teda nevěřím !“
„Jsi strašně hezká.“
„Blbečku !“
„Taky tě miluju.“
„Nech mě být, Blacku !“
„Býval jsem Sirius…“
„Jasně tos trefil přesně. Bývals.“
„Gill počkej…“
„Dej mi svátek.“ Gill se znovu rozeběhla. Úplně ji přešla chuť na jídlo. Utíkala do společenské místnosti. Věděla, že Tichošlápek běží za ní, ale dostala se k dívčím ložnicím dřív, než ji stihl zadržet. Vrazila do pokoje. Nevšímala si zvědavých pohledů ostatních holek. Vrhla se na postel, zabořila hlavu do polštáře a konečně pustila slzy ven. Brečela. Slyšela, jak na ní Lily mluví a pak ji i hladí po zádech, ale nevnímala jediné její slovo. Brečela, protože Siriuse milovala. Brečela, protože ho nenáviděla. Brečela, protože ji rozbrečel. Brečela, protože nevěděla, jak jinak by dala najevo svoje pocity. Pak ji její tělo sprostě zradilo a ona usnula.