7. Kapitola - Rozhovor
Gill běžela. Poprvé v životě šla na hodinu pozdě. Zaspala. Lily ji nevzbudila a Suzan s Lucy už byly také pryč. Polovina hodiny přeměňování už byla v tahu. Gill vešla do třídy, jak nejtišeji mohla. Profesorka se k jejímu pozdnímu příchodu nijak nevyjadřovala, jenom na ni vrhla nesouhlasný pohled. Po hodině si ji však zavolala ke katedře.
„Slečno Warbecková ! Můžete mi věnovat minutku, prosím ?“ Gill čekala, že teď ji potká trest za pozdní příchod, ale nedočkala se, „ředitel s vámi chtěl mluvit. Pojďte prosím se mnou.“ Gill se sama pro sebe usmála. Bude to víc, než minutka, pomyslela si. Když procházeli kolem gobelínu s Barnabášem Blouznivým, přemýšlela Gill, proč chce ředitel mluvit zrovna s ní. Ve škole neměla nijak výjimečné výsledky, tak proč… .
Zastavili se před kamenným chrličem.
„Mentolové žvýkačky.“ Oznámila profesorka Mcgonagalová. Chrlič odskočil stranou. Za ním se táhlo točité schodiště. Když na něj s profesorkou vstoupily, začalo se pohybovat. Gill vstoupila do otevřených dveří. Profesor Brumbál seděl za psacím stolem a upřeně se na ní díval.
„Chtěl jste se mnou mluvit, pane profesore ?“ Gill začínal být ten pohled rentgenových očí nepříjemný.
„Ano, to chtěl. Posaď se prosím, budu ti říkat Gill, jestli ti to nevadí. Ale kdybys chtěla abych ti říkal Gillemino, klidně můžu.“
„Gill stačí.“ Oklepala se, když uslyšela celé svoje jméno.
„Chtěl jsem s tebou mluvit o tom dopise, který ti byl včera krátce před polednem doručen.“ Gill ucítila, jak jí do očí stoupají slzy. Proč se chce Brumbál bavit zrovna o tomhle.
„Vím, že to pro tebe není moc snadná situace. Chtěl jsem se tě jenom zeptat, jestli chceš odjet domů už teď, nebo ti to stačí až na Vánoční prázdniny.“
„Nechci jet domů.“ Vyhrkla Gill a začervenala se, „Nemám… Prostě nechci, pane profesore.“
„Myslím, že ti rozumím.“ Lehce se na ní usmál, „takže na Vánoční prázdniny pojedeš k babičce, pokud tomu dobře rozumím.“
„Ano, pane profesore.“
„Ještě něco, Gill. Dnes brzo ráno jsem měl rozhovor s tvými kamarádkami. Nebudou ti klást nepříjemné otázky.“
„Děkuji, pane profesore.“
„Nemáš za co. Nemusíš už chodit na tuhle hodinu. Kdybych tě teď mohl požádat. Mám ještě hodně práce.“ Gill vyšla z pracovny a vrátila se do společenské místnosti. Šla si lehnout, protože byla hodně unavená. Ještě před usnutím si řekla, že se omluví Siriusovi. Ne, že by s ním chtěla začít chodit zrovna teď. Ale aby prostě věděl, že to nebylo kůly němu.