2. kapitola - Talent na maléry
V velké síni bylo nabito. Skoro všichni, kromě prvního ročníku už seděli na svých místech. Tessie a Anastázie sa od Lily s Gill odpojily a zamířily každá ke svému stolu. Gill s Lily se posadily k Nebelvírským právě ve chvíli, kdy do velké síně vpochodoval zástup prvňáčků v čele s profesorkou McGonagalovou. Moudrý klobouk jako vždy odzpíval svou píseň. Gill uviděla v řadě prvňáčků malou holčičku, která se zřejmě třásla strachy. Vzpomněla si, jak se bála ona sama, když stála na jejím místě. Pak Moudrý klobouk vykřikl Nebelvíru a ona strávila v Bradavicích čtyři roky. A teď začínal pátý. Slavnostní zařazování konečně skončilo. Brumbál vstal. Široce se rozpřáhl a mile se usmíval, jako by mu nic nemohlo způsobit větší radost, že je tady zase všechny vidí.
„Vítejte v Bradavicích ! Vítejte !“ pronesl, „pusťte se do naší skvělé hostiny.“ S těmito jeho slovy se na stolech objevily kopy jídla. Ozvalo se pár překvapených výkřiků z míst, kde seděli prvňáčci. Gill se vrhla na jídlo. Do té chvíle si neuvědomila, jaký má hlad.
Když se všichni dosyta nacpali tím skvělým jídlem, Brumbál opět vstal, aby jim připomněl všechny zákazy a příkazy. Gill ho moc neposlouchala, protože byli každý rok stejné. Pak je konečně propustil. Lily se vrhla k prvňáčkům, aby je odvedla do společenské místnosti. Gill se vydala sama. Několika zkratkami by bývala byla v Nebelvírské věži určitě první, kdyby jí v jedné opuštěné chodbě nezastoupily cestu tři postavy.
„Co chceš Belatrix ?“ obrátila se Gill na tmavovlasou hezkou dívku. Rukou automaticky zajela do kapsy a sevřela hůlku. Tři Zmijozelské studenty, kteří stáli před ní znala. Belatrix Blackovou potrhlou zlou a nepřiměřeně hezkou. Luciuse Malfoye vždycky strojeného a arogantního a jeho hloupého ocáska Reguluje Blacka.
„Slyšeli jsme,“ ušklíbla se Belatrix, „že tvoje babča nazpívala novej singl. Divím se, že se při tom nerozsypala.“ Hlasitě se rozřehtala a její kumpáni s ní.
„Mojí babičku z toho laskavě vynech.“ Zamračila se na ní Gill.
„Bavíš se s tou mudlovskou šmejdkou Evansovou, sestřenko.“
„Do toho tobě nic není, s kým se bavím.“ Věděla, že se jí nepodaří utéct. Sevřela hůlku ještě pevněji., stále ji však nevytahovala z kapsy.
„Nebuď na mě drzá Warbecková. To tě doma nenaučili být slušná ?“ šklebila se dál Belatrix.
„Jenom to, že ty jsi hnusná slepice neznamená, že takový jsou i ostatní.“ Vypadlo z Gill dřív, než si stačila uvědomit, co vlastně říká. Belatrix vytáhla hůlku. Gill také, ale Belatrix byla rychlejší.
„Expeliarmus !“ zaječela. Gill vyletěla hůlka z ruky.
„Tak co,“ ušklíbla se znovu Belatrix, „ještě pořád si troufáš mě urážet Warbecková ?“
„Jsi hnusná.“ Zopakovala Gill, „hnusná, hnusná, jsi nejhnusnější na světě.“ Život je proces při kterém zjišťujeme, jak daleko můžeme v tom, či onom zajít. Je přirozené, že někdy zajdeme příliš daleko. Gill dostala takovou facku až upadla na zem. Vlasy jí spadly do obličeje. Zůstala ležet na studených kamenech chodby. Čekala trest za svá hrubá slova. Čekala horší trest, než jenom obyčejnou facku. Dočkala se.
„Teď má malá Gill,“ uslyšela Belatrixin hlas, chvějící se potěšením, „uvidíš, co je to bolest.“ Gill skoro viděla, jak se napřahuje hůlkou. Schoulila se do klubíčka.
„Hej !“ ozval se výkřik a p něm spěšné kroky několika nohou. Gill zůstala ležet. Pokoušela se nehýbat. Spíš ucítila, než uviděla, že se nový příchozí zastavili sotva pár centimetrů od ní.
„Smůla Belo,“ ozval se známý hlas, „dneska to nevyšlo.“
„Ale !“ Belatrixin hlas přímo čišel nenávistí, „bratránek přišel ve špatnou chvíli na špatné místo. A přivedl sis na mě i kamaráda. Hm…zahanbeně odcházím.“ Gill uslyšela vzdalující se kroky tří lidí. Stále ještě se pokoušela nehýbat. Třeba si mě nebudou všímat a prostě odejdou, pomyslela si.
„Husa jedna.“ Ulevil si hlas. Gill cítila, jak se nad ní ten někdo sehnul, „jsi v pohodě ?“ Dotkly se jí čísi teplé ruce. Někdo jí vzal za nadloktí a násilím ji posadil a otočil na sebe.
„Warbecková ! To jsi už zase ty ?“ zeptal se překvapeně hlas a Gill zjistila, že se dívá do tváře Siriusovy Blackovy. Ucítila, že má rozbitý ret. Opatrně si na něj šáhla. Podívala se na svoje prsty. Byla na nich krev.
„Bolí to ?“ zeptal se starostlivě Sirius.
„Ne,“ odsekla Gill, „voní to po fialkách.“
„Hej,“ ohradil se dotčeně, „právě jsem ti zachránil zdravou kůži. Tak bys na mě aspoň nemusela bejt drzá.“
„Já vím,“ hlesla smutně Gill, „dneska už po druhý. Promiň a díky.“
„Máš jistý talent na maléry.“ Podotkl s úsměvem Remus Lupin, který postával o kousek dál a hrál si s hůlkou.
„Já vím.“ Povzdechla si Gill, „Na maléry, to mě užije.“ A nechala se od Sirius vytáhnout na nohy.
Když dorazili do společenské místnosti zjistili, že už je úplně prázdná. Všichni Nebelvírští studenti se už evidentně odebrali do svých ložnic.
„Dobrou noc.“ Rozloučila se Gill s Remusem a Siriusem. Nechala je stát u krbu. Všimla si, že se o něčem šeptem baví ale nestála o to si je poslechnout. Vyběhla do ložnice a tam zjistila, že jí holky nechaly jako obvykle postel u okna.
„Kdes byla ?“ zašeptala Lily, která spala hned vedle ní.
„To je na dlouhý povídání.“ Odpověděla Gill, také šeptem a začala se převlékat do pyžama.
„Tak mi to zejtra řekneš.“ Ujišťovala se Lily.
„Jasně.“ Přikývla Gill a vzápětí si uvědomila, že je moc velká tma na to, aby jí Lily viděla, „Dobrou Gill.“ Ozvalo se unaveně.
„Dobrou Lily.“ Odpověděla a okamžitě usnula.