10. Kapitola - Návštěva a narozky
Gill vzbudily rozčilené hlasy. Jeden z nich byl Lily. Druhý patřil madam Pomfreyové.
„Ne, je mi to líto, ale ona potřebuje odpočinek !“ Gill nikdy neslyšela madame Pomfreyovou na někoho křičet. Dneska to bylo poprvé.
„Ale já s ní musím mluvit !“ Lily také křičela, „odpočívala celou noc a dneska celý den spala! Pusťte mě k ní.“
„Ne ! Nemůžu jí budit !“
„Obávám se, madam Pomfreyová, že ji stejně brzo probudíte, jestli budete takhle křičet.“ To se do hádky vložil pan Olivander. Gill se vzpřímila na loktech.
„Já nespím.“ Oznámila jenom tak do vzduchu.
„Dobře ! Skvěle !“ madame Pomfreyová bezradně rozhodila rukama, „tak, ale jenom pět minut !“ Lily se na Gill povzbudivě usmála. Pak se posadila do nohou její postele.
„Jak ti je ?“ zeptala se.
„Zeptej se na něco jiného.“ Doporučila jí Gill.
„Dobře,“ přikývla Lily, „líbí se ti Black ?“
„Jsi strašná !“
„Odpověz !“
„Líbí se ti Potter ?“
„Jsi blázen ! Jenom za mnou pořád courá.“
„No tak takhle nějak bych ti asi odpověděla. Jenom bych asi ještě dodala, že jenom, co mě odsud pustí, zabiju ho.“ Gill to zřejmě řekla tak vážně, až se Lily lekla. Zatvářila se zděšeně.
„To myslíš vážně ?“
„Ne,“ usmála se sladce Gill, „aspoň na něj ale pošlu nějakou pěkně hnusnou kletbu.“
„Dobře,“ přikývla Lily, „Ty se zbavíš Blacka a já Pottera. Šla jsem sem za tebou a, co myslíš? Stál na rohu, světácky se opíral o stěnu a prej – nedáš si se mnou rande Evansová ?“ Gill si nemohla pomoct a prostě se rozesmála, „Jo a myslím,“ pokračovala Lily, „že se k nám Lucy brzo přidá. Pořád za ní leze ten Peter Petigrew.“
„Ježíšmarja.“ Vyletělo z Gill, „chudák Lucy.“
„Tak to vypadá, že zbavíme školu neužitečné náplavy,“ Lily se taky skoro smála, „ z té jejich party je Remus Lupin jediný, kdo za něco stojí.“
„Rád to slyším zrovna od tebe, Lily.“ Remus Lupin se posadil, „madam Pomfreyová. Děkuju, ale myslím, že už půjdu. Je mi mnohem lépe.“
„Jenom si běžte Lupine !“ madam Pomfreyová už začínala být trošku hysterická, „Tady mě už stejně nikdo neposlouchá.“
Týden plynul poměrně rychle. Lily chodila za Gill každý večer a jednou se za ní stavily dokonce i Tessie s Anastázií. Přinesly jí čokoládu a rozesmály jí. Ty dva dny, které tam s ní byl pan Olivander, přinesly Gill hodně nových vědomostí a především nového přítele. V diskuzích o všem možném jim čas příjemně utíkal. A týden byl pryč. Gill měli propusti zrovna v den jejích šestnáctých narozenin. Balila si všechny knížky a Lily jí zrovna podávala poslední, když k její posteli přispěchala madam Pomfreyová. Držela v ruce dopis a kolem hlavy jí kroužila maličká sněžná sovička.
„Přišel vám dopis, drahoušku,“ prohlásila s pevně semknutými rty, takže byla strašně podobná profesorce McGonagalové, „a ta sova nechce odletět !“ Vrazila Gill dopis nasupeně do ruky a odkráčela. Malá sovička se s roztomilým zahoukáním snesla Gill na rameno. Ta roztrhla obálku. Hustým, zaobleným písmem v dopise stálo :
Drahé Gill !
K narozeninám vše nejlepší za to, že dokázala mému světu přidat trochu světla.
p. Olivander
P.S.: Tu sovu si nech. Je to dárek.
„Tak odletí už konečně ta opeřená katastrofa ?“ madam Pomfreyová se znovu objevila ve dveřích své kanceláře.
„Ne,“ zavrtěla hlavou Gill, „ta je moje.“ Měla z dárku radost. I dárky, které dostala od ostatních ji velice potěšily. Od babičky jí přišel teplý červený svetr a od Lily dostala krásný notes, který se smál, kdykoliv se ho někdo dotkl a psací brk z ocasu páva. A když se Gill příštího rána probudila, sedělo kolem její postele snad dvacet sov a všechny nesly v zobáku růži. Gill sovy odehnala rázným kšic a růže vyhodila z okna.
„To by mě zajímalo,“ nechala se slyšet Suzan, „kdo ti poslal takovou spoustu růží.“ Lily s Gill se na sebe podívaly.
„Jeden takovej osel.“ Zamumlala Gill.
„Romantickej osel.“ Pokývala hlavou Suzan. Gill po ní hodila polštářem.
caw
(Ginny Potter, 21. 11. 2007 14:01)